Jiří Almer Videa na víkend – melancholie (téměř) zapomenutých30. 9. 2017

Asi není třeba žádného obšírného úvodu ke kontextualizaci melancholie v hudební tvorbě. Možná se jedná o nejsilnější motiv vůbec, kdy určitý autor čerpá tvůrčí sílu z hlubokého existenciálního smutku, přičemž mu hudba může pomoci tento stav překonat, nebo také prohloubit. Někteří hudebníci natolik čerpali z temných zákoutí lidské mysli, duše či iracionálních pnutí podvědomí, že je tento svazek s takovou neovladatelnou silou nakonec zahubil.

Tato videa jsou věnována poměrně málo známým umělcům, schopným však vytvořit silný melancholický motiv, přičemž žádný z níže uvedených projektů již není aktivní, alespoň tedy ne v původním složení. Na některé dolehl osud, jiní ukončili svou životní a uměleckou cestu vlastní rukou. Protože soudobé hudební scény bývají často orientované na zážitek (vyvolávání melancholie není výjimkou), dochází tedy k poměrně povrchnímu vnímání uměleckých děl a hrozba jejich zapomenutí v lavině nových nahrávek je poměrně vysoká. A to si níže uvedení umělci rozhodně nezaslouží.

V podstatě zakladatelé extrémního subžánru funeral doom metalu Worship sice stále existují v širší sestavě, občas dokonce koncertují a jejich tvorba neztrácí na síle, ovšem skupina bude asi navždy spjatá s Fucked-Up Mad Maxem, milovníkem či téměř fanatikem do extrémů všeho druhu, Ten spáchal v roce 2001 sebevraždu skokem z mostu, přičemž měl ovšem lví podíl na průlomovém demu Last Tape Before Doomsday, na němž vyšla i skladba Whispering Gloom

 

Sebevražda zakládajícího člena kapely Storma (2001) charakterizuje i Nory Strid, kteří jsou pokládáni za zakladatele subžánru depressive black metal z doby, kdy norskou i světovou veřejnost děsily black metalové „excesy“ jako zapalování kostelů či přípravy teroristický útoků. Strid se vedle Mayhem, Burzum či Emperor netěší zdaleka takové známosti, navíc v roce 2014 zemřel i další ze zakládajících členů Lars Fredrik Bergstrøm.  O další kariéře skupiny mi není nic známo.

 

Forseti byl ve svých kruzích známý neofolkový projekt za nímž stál Andreas Ritter, kouzlící silné, lyrické i melancholické motivy, silně inspirované převážně severskou mytologií. Do nadějně se rozvíjející tvorby však zasáhl osud, v roce 2005 Rittera postihl infarkt, jenž mu způsobil poškození mozku se ztrátou schopnosti hrát na hudební nástroje.

 

Japonsko raných nultých let si asociuji mimo jiné s fenoménem hororové série The Grudge o prokletí strašlivé smrti. Z té doby pochází i black metalový projekt Endless Dismal Moan, po němž jsem pátral poměrně dlouho, o to více však zapůsobil agresivitou, syrovostí a zároveň nesmírnou intenzitou některých skladeb.  Persona spjatá s tímto projektem, Chaos 9, spáchala sebevraždu v roce 2008, při hlubším poslechu a vnímání těchto souvislosti skutečně mrazí i v té nejzapadlejší chrupavce.

 

Na začátku září 2017 dopochodoval i německý martial industrial a powerelectronics projekt Waffenruhe, za nímž stál umělec s pseudonymem Soldat D. Programově se nevyjadřoval ke své hudebně i ikonograficky poměrně radikální tvorbě a nedával potenciálním fanouškům, kritikům či moralistům silnější náznak světonázorové kontextualizace. Jakkoli i motivy sebevraždy Soldata D. nejspíš zůstaly skryté, můžeme v duchu jeho diskurzu prohlásit, že skončil klid zbraní. Ovšem melancholie zůstává.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!