Jan Faix Tomáš Hrubiš: Raport14. 9. 2017

Je tomu již skoro čtyři roky, kdy v sobě brněnský výtvarník Tomáš Hrubiš objevil také klavíristu. Rok a půl po albovém debutu Tlecí doba (naše recenze zde) vydává nyní zase na značce Polí5 další nahrávku, která nám opět referuje o autorových výrazných posunech. Titulem Raport směřuje Hrubiš do intimnějšího projevu, jeho původní výchozí inspirace Filipem Topolem jsou již překryty cestou k vlastnímu osobitějšímu vyjádření, tentokrát se obešel také již úplně bez vokálů.

Přibližně půlhodinová kolekce se skládá ze šesti klavírních impresí, jejichž půdorys vznikl na základě terénní nahrávky z cesty po městě. Lze v nich rozpoznávat různě výrazné známky cykličnosti, která je tak zjevně jedním z výchozích témat desky. Většina skladeb je pojmenována palindromy (slovy, které lze číst stejně v obou směrech), terénní záznam (a tedy i album) začíná i končí zabouchnutím dveří a obsahuje pasáže z hromadné dopravy nebo tikání semaforů, jednotlivé skladby variují často jediný výchozí klavírní motiv, jenž by byl v mnoha jiných hudebních žánrech spíše doprovodnou figurou, po dalších cykličnostech může pátrat každý posluchač sám. Mohou tak vznikat třeba i vizuální představy, zda by zdejším hudebním formám odpovídaly při grafickém znázornění lépe kruhy nebo zda by nebyly vhodnější spirály. Avšak kterým směrem se po nich potom v čase pohybovat?

Zatímco na své prvotině si Hrubiš zakládal na jisté klavírní brysknosti a (byť poněkud punkové) virtuozitě, nyní staví základní sound na klavíru klidnějším, melancholičtějším, zašumělejším, používá různé preparace, perkusivní hru na korpus nástroje i na samotné struny. K psychedeličnosti nahrávky ovšem přispívají také citlivá postprodukční kouzla ze studia Tomáše Vtípila, občas se zde vrství více minimalistických klavírních partů, některé jsou různě zpomalované či pouštěné pozpátku, z toho všeho se občas vynořuje původní terénní nahrávka. Ke gradaci celé šestice skladeb také vhodně přispívají další nástroje, Hrubišovo harmonium, dechový syntezátor Tomáše Vtípila či trubka Martina Kučery (známém z kapely Listolet). Vše se také zajímavě přeskupuje ve stereoobrazu. Ve dvou kusech se zapojí též bicí souprava Petra Fučíka (ten byl slyšet již v mnoha projektech okolo především brněnské scény, Čvachtavý lachtan, Pátí na světě, Mahaut…), jeho hra je neokázalá, avšak vždy vytvoří působivý dynamický oblouk.

Tato hudba kloubí pozoruhodně a na mnoha úrovních nedokonalosti s perfekcionismem. Hrubišův klavír umí být něžný i živelný ale nevyrovnaný rytmicky i dynamicky, nástroj, na který se nahrávalo, také nebyl perfektní, skladby mohou působit jako barevné črty bez promyšlené celkové výstavby, vlezlou melodii si v hlavě neodneseme. Celek ovšem působí opět jako silné spontánní gesto, které počítalo i se vší studiovou prací jako s nedílnou součástí kompozičního procesu. Velice zábavný výsledek zní tak trochu jako kdyby domácí DIY kutilství produkoval Manfred Eicher pro svůj label ECM. Jsou zde ozvěny Hauschky, Erika Satieho či Philipa Glasse, ale i domácí undergroundové tradice, postrocku, jazzové avantgardy a radostných lo-fi hrátek. To vše přitom vyznívá naprosto přirozeně jako osobní sdělení. A můžeme se těšit, jak se tyto nové inspirace projeví také na Hrubišových koncertech.

 

Tomáš Hrubiš: Raport

Polí5 (www.polipet.cz)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!