Jan Hocek Zápisky melomanovy 288. 9. 2017

Právě jsem se vrátil ze Šumavy… Okouzlen, zasažen, emocemi rozjitřen.

Začalo to tím, že jsem před dvěma týdny se ženou navštívil první ročník mezinárodního hudebního festivalu Dobršská brána. Dobrš je maličká obec, součást Drážova, kousek od Strakonic, v malebném šumavském Podlesí. Kolem roku 1900 měla obec 400 obyvatel, nyní je to necelých 50. Turisticky je toto místo prakticky zapomenuto. Zdá se ale, že by se to mohlo změnit. A napomoci by měl tento festival, kterému bych dal bez okolků přívlastek unikátní.

Za všechno může Sdružení pro obnovu Dobrše. Založili jej v roce 1996 nadšenci do kultury, především Pražáci, kteří tady mají chalupy, nebo jejich přátelé, jež sem za nimi jezdí. Začali opravovat místní pamětihodnosti, včetně barokního zámku. V té části, kterou se podařilo zrenovovat nejdříve, je nyní výtvarná galerie Co Co. Tu provozuje pražský architekt Ivo Kraml. Ten samý člověk se také významně podílí na organizování Dobršské brány. Ovšem nejdůležitějším člověkem, který dal festivalu duši (přeneseně i skutečně), je dramaturg Michal Hrubý; zároveň také saxofonista a klarinetista, který zde vystoupil s totálně improvizačním souborem Prázdné hory jsou plné větru a deště. Gró úvodního ročníku tvořily strunné, především pak smyčcové nástroje, jež dominovaly v improvizované hudbě s výrazivem od free-jazzu, přes lidovou či středověkou duchovní hudbu, až k soudobým experimentům. Nejsem si tak úplně jist, zda si mnozí návštěvníci uvědomovali, že vidí a slyší (minimálně) evropskou špičku v tomto ranku, ale každopádně je hudba upoutala a některé i doslova omámila. V tomto ztraceném koutě Čech jsme totiž mohli slyšet mimo jiných také koně ze stáje značek ECM a Tzadik.

Irský violista Garth Knox je jedním z nich. Představil se zde nejen ze svým Saltarello Quartetem, s nímž při západu slunce na venkovní scéně před zámkem vzýval Zornovy anděly, ale také sólově v úvodním festivalovém koncertě v půvabném kostele Zvěstování Panně Marii s raně barokním oltářem za zády. A především jeho hra na violu d´amore zahalila půvab venkovského božího stánku do mystického oparu.

Ovšem nejen konkrétními hudebními zážitky živ je meloman. Stejně magickým, ne-li magičtějším zdrojem hudby je nějaké místo s dlouhou pamětí, ke kterému se člověk zachoval macešsky, neboť jej opustil a zanechal na pospas destruktivním vlivům. V Dobrši takových míst je vícero a stále čekají na znovuzrození. Je to třeba bývalá hospoda U Dražných, jež v čase nesvobody sloužila jako místo k pořádání undergroundových koncertů. Naštěstí byla hospoda i s velkým sálem alespoň na festivalový víkend otevřena, takže si tam mohl člověk dát pivo a najíst se; domácí guláš, klobásu i karbanátek jsem postupně ochutnal a přitom se v duchu přesouval do časů, kdy byla hospoda kulturním středobodem nonkonformních Čechů a slyšel syrové tóny a polozpívané deklamace necenzurovaných textů.

hospoda u dražných.jpg

Nebo římskokatolická fara, ta přímo křičela v kakofonické změti. Strávili jsme tam se ženou dvě noci, ve spacáku u zachovalých kachlových kamen, pod obrazem Panny Marie, kde opodál na podlaze ležel polystyrenový sv. Jiří bojující s drakem a obal od DVD s vánočním Elvisem Presleyem. Naproti v rohu byla knihovna, kde mezi katolickými spisy trůnila Oživená minulost popularizátora archeologie C. W. Cerama, která byla mou biblí v předpubertálním věku.

Doufal jsem, že v Dobrši potkám kamaráda, básníka Romana Szpuka. A nezklamal mne. Pro něj není žádná vzdálenost za krásou nepřekonatelná, a jeho bydlo Vimperk není odtud přece jen tak daleko. Navzájem se považujeme za znalce soudobé hudby a vážné hudby 20. století; jediné, co s ním nesdílím, je jeho vášeň tancovat na jakoukoli hudbu, meditativní i divokou. On má prostě nutkání přijímat hudbu nejen smysly, ale také skrz pohyb vlastního těla. Představuji si ho, že tančí možná i při psaní poezie. Snad proto jsou jeho verše tak vzletné, a zároveň hutné.

garth knox quartet a roman szpuk.jpg

Ještě za hlubokého totáče založil sdružení křesťanských básníků, jež se dodnes pravidelně schází vždy začátkem prosince na faře v Příchovicích v Jizerských horách. Pamatuji si, jak jsme tam s dalšími básníky tancovali jednoho večera pogo a poté hladoví snědli výstavku pečeného vánočního cukroví.

„Hudební proud se line na pomezí lidové hudby a punku a jen můj věk a fakt, že všichni klidně sedí, mi zabraňuje, abych se dal do tance,“ napsal do své zatím poslední internetové Miniatury o vystoupení Nils Økland Ensemble, jež uzavíralo Dobršskou bránu. A závěrem si povzdechl: „Závidím jim jejich společnou řeč zapisovanou do mezinárodního jazyka not.“

O zážitcích už ze samého srdce Šumavy napíšu v příštích Zápiscích...

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!