Jozef Cseres Hermovo ucho: Colin McPhee – kronikář i pokračovatel balijské hudební tradice23. 8. 2017

Po třech letech jsem opět na Bali, tentokrát na déle. Může za to nekončící projekt Bizarní Indonésie, jemuž jsem se (zpočátku dobrovolně) upsal na mnoha (původně na několik) let. Některé z letošních plánovaných výletů – i když ze zkušenosti vím, že jako nejzajímavější se obyčejně vyklubou ty neplánované – budou za hudbou, resp. hudbou ve spojení s rituálem. O nich ale až v příštím Uchu. To srpnové věnuji odkazu muže, který se nejvíce zasloužil o průnik indonéské hudby, zejména té gamelanové, do obecného světového povědomí.  

Kanadsko-americký skladatel a klavírista Colin McPhee (1900 – 1964) se vypravil na Bali poprvé v roce 1931 spolu se svojí tehdejší manželkou, známou antropoložkou Jane Belo, krátce poté, co v New Yorku slyšel šelakové desky s indonéskou gamelanovou hudbou a následně shlédl živé vystoupení balijského gamelanu na Koloniální výstavě v Paříži. Byl to pro něj tenkrát objev, jenž navždycky změnil jeho přístup k hudbě a roznítil v něm jiskru zájmu o etnomuzikologii. Z jakési nostalgie jsem si s sebou přibalil McPheeho knížku A House in Bali (1944), abych se po letech ve vzpomínkách vrátil ke svým rozpačitým setkáváním s indonéskou kulturou. Byl to totiž první text o Bali, který se mi dostal do rukou, a četl jsem ho během mé první návštěvy ostrova. Autobiografický příběh, v němž McPhee podrobně líčí vlastní balijskou odyseu (1931 – 35 a 1936 –38), se dokonce mezičasem dočkal hudebně-dramatického zpracování. Skladatel a klarinetista Evan Ziporyn, zanícený obdivovatel autentické gamelanové hudby, známý zejména díky účinkování v souborech Steve Reich and Musicians a Bang on a Can All-Stars, využil McPheeho story ve stejnojmenné opeře (2009; libreto Paul Schick). V těchto dnech bydlím zrovna poblíž věhlasného chrámu Pura Taman Saraswati v Ubudu, kde měla premiéru. Pouštím si z ní na internetu ukázky a u čtení McPheeovy knížky si v duchu promítám, co by asi řekl Ziporynovu projektu a zdali by psychicky zvládl dnešní nápor stále agresivnějšího turismu, jenž jeho druhý domov změnil k nepoznání. Jak je známo, po nuceném odchodu z Bali (rozvodem s Belo přišel o její finanční podporu) na tom McPhee nebyl psychicky nejlíp; celá čtyřicátá léta trpěl depresemi a propadl alkoholismu. Krizi však překonal a na sklonku života dopsal své životní teoretické dílo Music in Bali (vyšlo posmrtně v roce 1966) a učil kompozici a etnomuzikologii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA), jejíž etnomuzikologický archív dnes spravuje jeho pozůstalost, včetně rukopisů, obsáhlé fotodokumentace, filmů a terénních nahrávek s balijskou hudbou. Jako skladatel McPhee invenčně spojoval idiomy balijské hudby s evroamerickými instrumentálními technikami, nedoceněné jsou však jeho transkripce autentických gamelanových melodií do západní notace, což byla záslužná etnomuzikologická práce, srovnatelná třeba s Bartókovým sbíráním lidových písní. Kromě gamelanu se hodně zajímal i o jazz; vlastnil velkou kolekci nahrávek, napsal o něm několik článků, připravil rozhlasové relace a jazzovým frázováním byly prolezlé i mnohé jeho kompozice. Hlubší zájem o gamelan či jazz vzbudil i v blízkém příteli Benjaminu Brittenovi, a ten jejich „exotické“ postupy posléze uplatnil v některých svých skladbách, například v baletu The Prince of the Pagodas (1957).  

Ve vesničce Sayan u Ubudu, v malebné rokli uprostřed rýžových teras u řeky Ayung, kde si McPhee v 30. letech postavil tradiční balijský dům, aby v něm pracoval a pořádal gamelanové „sessions“ s místními hudebníky a tanečníky, dnes stojí luxusní vily a resorty. Původní dům, nebo lépe řečeno obytný komplex včetně hospodářských stavení, přístřešků pro služebnictví a neodmyslitelné chrámové části (není divu, že domorodci ho nazývali palácem), byl citlivě zakomponován do přirozeného prostředí a známe ho už jenom z fotografií, které pořídil jeho majitel, mimochodem sám skvělý fotograf. Vyjma několika zmínek a memorabilií, roztroušených po různých muzeích, tady nic nepřipomíná slavnou éru, kdy na Bali působili výtvarníci Miguel Covarrubias a Walter Spies a antropologové Margaret Mead a Gregory Bateson. Přestože McPhee s nimi udržoval letité přátelské vztahy a často se vzájemně navštěvovali, v Domě na Bali není o těchto významných osobnostech ani zmínka! Dokonce ve své knížce nezmiňuje ani manželku Jane Belo, bez její peněz by svůj balijský sen sotva kdy uskutečnil. Příběh, jenž se jinak hemží množstvím skutečných postav, vesměs Balijců, jejichž přízeň (ale často i závist) si postupně získával, evokuje dojem, jakoby jeho vypravěč žil celé ty roky na ostrově bez jakýchkoliv intimnějších sociálních vazeb. Proč vytěsnil své přátelé a manželku ze svých vzpomínek, zůstává záhadou a v rovině spekulací, ačkoli někteří znalci, třeba Carol J. Oja, autorka obsáhlé monografie Colin McPhee: Composer in Two Worlds (1990), se odpovědi na tuto otázku nevyhýbají. Ať tak či tak, celou „pravdu“ se nikdy nedovíme, jelikož skladatel valnou část své rané tvorby i pozdější korespondence zničil. Neomluvitelnou absenci částečně kompenzoval Ziporynův libretista Schick, když do obsazení operní adaptace Domu na Bali zahrnul alespoň postavy Waltera Spiese a Margaret Meadové.  

Kniha končí McPheeho odjezdem z ostrova v r. 1938 a o dalších osudech domu, kde strávil nejšťastnější roky svého života, se z ní tudíž nedovíme. Ví se jenom, že po jeho odchodu o dům chvíli pečoval Spies, nějaký čas v něm bydlel švýcarský výtvarník Theo Meier, a přes válku v něm našla azyl maďarská klavírní virtuoska s českými kořeny Lili Kraus, jež tam dokonce pořádala recitály na Steinwayi, který McPheeovi kdysi koupila jeho manželka. Četní návštěvníci domu, umělci i obyčejní lidé, o nichž by se bez čtivé knížky svět pravděpodobně nikdy nedozvěděl, společně vytváří charakterovou mozaiku a narativní strukturu McPheeova poutavého vyprávění. Působivý je zejména příběh Sampiha, chlapce který mu zachránil život před utonutím v rozvodněné řece. McPhee ho na oplátku zaměstná ve svém domě, kde rozpozná jeho pohybové nadání a cit pro hudbu, přemluví ho ke kariéře profesionálního tanečníka a sežene mu kvalitní učitele, díky čemuž se z chlapce stane excelentní tanečník moderní formy kebyar duduk, pojmenované podle gongu kebyar a sedící či dřepící pozici tanečníka. Sampihův příběh nakonec skončil tragédií; v roce 1954 byl na Bali, cestou na vystoupení pro presidenta Sukarna, za nikdy neobjasněných okolností brutálně zavražděn. To se však čtenář nedoví, jelikož knížka končí v roce 1938, definitivním odchodem autora do Ameriky. Zpráva o Sampihově smrti McPheea nicméně silně zasáhla zrovna v době, kdy se zbavoval léta přetrvávajících depresí. Říká se, že Sampih se později stal prototypem tančící postavy Tadzia v Brittenově opeře Smrt v Benátkách (1973); Tadzio v ní vůbec nezpívá a na některých místech tancuje za doprovodu gamelanových rytmů.  

Dům na Bali obsahuje podnětné opisy poetických a stylistických nuancí balijské hudby, kterou se McPhee snažil uchopit skrze erudované komparační analýzy jejích rozmanitých a soupeřících stylů a škol a které později sumarizoval v obsáhlém (přes 400 stran), pečlivě ilustrovaném pojednání Hudba na Bali. To dodnes patří k nejrespektovanějším učebním textům na balijských hudebních a tanečních školách, což je nesporně nejvyšší ocenění, jaké se mohlo McPheeovu etnomuzikologickému dílu dostat. V Domě na Bali se nevyhýbá ani sociálním aspektům a determinantům tamějšího muzicírování, za což mu mohou být vděčni zejména kulturní antropologové. Ačkoli je z knížky patrná proměna skladatele moderní hudby v zaníceného etnomuzikologa, na vlastní hudbu nikdy úplně nezanevřel. Komponoval ve všech obdobích svého života. Od začátků byl orientován modernisticky, o čemž výmluvně svědčí fakt, že zatímco většina amerických meziválečných adeptů kompozice se vybrala do Paříže studovat k věhlasné Nadii Boulanger, McPhee se z Paříže, kde studoval klavír u Isidora Philippa a kompozici u Paula Le Flema, vrátil do New Yorku, aby tam pokračoval ve studiu u Edgara Varèse. Jako klavírista se dokonce v roce 1927 podílel na americké premiére Mechanického baletu George Antheile v Carnegie Hall, rozšířeného příležitostně z původních dvou na deset klavírů (!); kromě něho byli dalšími klavíristy třeba skladatel Aaron Copland či etnomuzikolog George Herzog.  

Přestože McPhee později napsal několik pozoruhodných orchestrálních děl, vrcholem jeho hudební tvorby zůstala toccata pro dva klavíry a orchestr Tabuh-Tabuhan (1936). Nosil ji v hlavě již na Bali, dokončil však až těsně před premiérou v Mexiku, kde ji uvedl Carlos Chávez s Orquesta Sinfónica de México. Název odkazuje na balijský pojem pro bubenickou paličku (tabuh), v rozšířeném chápání jde však o perkusní rytmus, či metro-rytmickou formu. Skladatel ve třívěté kompozici (Ostinatos – Animato, Nocturne – Tranquilo, Finale – Quieto e misterioso) invenčně skombinoval vlastní transkripce odposlechnutých balijských melodií s osvědčenými instrumentačními postupy, v tomto případě s concertem grosso. Skladba je totiž vybudovaná na strhujících dialozích mezi skupinou sólistů (2 klavíry, celesta, marimba, xylofon, zvonkohra, 2 balijské gongy), jenž bychom mohli pokládat za concertino, a celým orchestrem (tutti). Je to McPheeovo nejhranější dílo. Způsob orchestrální práce, jenž v něm uplatnil, založený na strukturálním propojení západního hudebního myšlení s metro-rytmickými idiomy neevropského původu, autora právem zařadil mezi velké americké skladatele, jako byli Gershwin, Copeland, Partch, či Cowell. Je z nich nejméně známý a hraný, což je velká škoda, protože právě on anticipoval vlnu hudebního minimalismu, jež přišla tři desetiletí po premiéře pulzující symfonické tokáty Tabuh-Tabuhan.  

Colin McPhee: Tabuh-Tabuhan (1936)

Elizabeth Burley a John Alley – klavír; BBC Symphony Orchestra řídí Leonard Slatkin. Nahrávka z r. 2002.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!