Erdem Helvacioglu: Eleven Short Stories
innova recordings (www.innova.mu)
Turecký skladatel a (většinou) kytarista Erdem Helvacioglu (*1975) není na domácí ani zahraniční hudební scéně neznámý. Svědčí o tom dosavdních pět sólových alb, vydaných v letech 2003 až 2012 na takových značkách, jako je Sub Rosa, Aucourant, New Albion nebo Locust, dvojí duo 2010 – 2011 na Sargassu a Positifu a další a další. Pro mne nejzajímavější bylo CD Yuri Skies, na kterém participoval se Sarpem Keskinerem, Ozunem Ustou a Umutem Caglarem; vyšlo na re:konstruKtu v roce 2007. Nejnovějším přírůstkem do této diskografie je Eleven Short Stories, vydané na značce Amerického skladatelského fóra innova. Helvacioglu přesedlal z kytary (eventuálně harfy) na klavír a do jeho nitra, inspirací je mu tentokrát film, konkrétně jedenáct filmových režisérů, mezi nimiž najdeme i Davida Lynche, Krzysztofa Kieslowského nebo Stevena Soderbergha. Komu patří který příběh, to se můžeme pouze dohadovat, každopádně zvláštností je, že tu vznikl jakýsi hudební doprovod ex post, tedy k hotovým filmům. A Mark Keresman v doprovodném textu nad deskou k tomu dodává: „Tato jedenáctka je otevřena celé škále a odstínům emocí, napětí hororů a potřebě naděje.“
Helvacioglu, příznivec elektroniky, procesování a zvukových skulptur, „génius neobvyklého znění“, jak ho adoroval Ragazzi Magazine už v roce 2009, ozvláštnil svůj přístup k soundtrackům důslednými preparacemi klavíru za pomoci tužek, žiletek, papírů, plastikových i kovových lžiček, nožů, vidliček, bubenických paliček, kytarových trsátek a tak dále. Obhospodařoval nejenom klávesnici, nýbrž i nitro klavíru, a tím usiloval o iluzi neobvyklosti, tajemna a zcizení, prostřídal perkusivní pojetí s efektními zvukovými extravagancemi. Tím by mohla recenze končit s konstatováním, že výsledkem byla či mohla být prezentace jakési vizuální atmosféry.
Jestliže ovšem přihlédneme blíže k melodické náplni kompozic (nebo spíše útržků eventuálních kompozic, ať se jejich rozsah pohybuje od 3:09 k 6:30 minutám, na tom nesejde), jestliže je vysvlékneme ze zmiňované ambaláže, zůstane velice málo osobního a pozoruhodného; řečeno natvrdo: zbude cosi mezi ambientem a easy listeningem, ať se to zásluhou zvukových efektů (nejdůrazněji v čísle Blood Drops by the Pool) tváří sebehlubokomyslněji. Vše se odehrává na jedné zpomalené rovině, která by sama o sobě neměla nikoho obalamutit.
Ale abych nekončil takto negativně: Helvacioglu je plodný hudebník a usilovný hledač dalších zvukových zákoutí. I kdyby zůstal na této rovině a vytvořil další desítku podobných záležitostí, určitě by se proslavil. A nebyl by první, kdo by se dlouho a usilovně věnoval určitému, byť nepříliš progresivnímu pojetí, a koho by taková výdrž ověnčila oceněním. Přesto bych se vrátil k oné turecké inspiraci, o které jsem se zmínil. Tedy být jím.
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Skladatel, režisér, divadelní ředitel...
Jak je týrání zvukem pořád využíváno v nejrozmanitějších situacích a podobách.
Zpívají dnes komety jinak než před staletími?
„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom, nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
Improvizace funguje především za účasti publika.
Bůh suď, nakolik je výsledek skutečně inspirovaný a nakolik je spíše přání otcem myšlenky.
Klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal zkrátka zraje jako víno.
Spiritus agens celého dění, Martin Archer, nabízí zcela odlišné hokuspokusy, s jakými se hned tak jinde nesetkáme.
Přišel za mnou Jan Burian a říká, Katko, můžu se s vámi vyfotit?
Nejdříve se objevila díky nakladatelství Dauphin kniha básnířky Olgy Stehlíkové.
Videa, na nichž v přímém přenosu vzniká elektronická hudba.
Třeba je umění jedním z možných nástrojů jak vnořené, pod povrchem každodennosti ukryté děje zpřítomnit?
„Dělat něco, na co jsi hrdý je neuvěřitelný úspěch, ať už na to ostatní říkají cokoliv,“ říká Caroline Kennedy.
Rozhovor s vydavatelem ambientní hudby. Těšte se na pražský Showcase v rámci festivalu Spectaculare.
Srbská lidová hudba může znít středoevropskému uchu docela divoce, s nádechem orientu.
Nahrávka je uvozena mottem z Novalise: „Jsme blízcí probuzení, sníme-li, že sníme.“
Audiovizuální díla v Praze dosud neuvedená a autorův komentář navíc.
Poslední čtyři roky osobité tvorby čistě elektronické i ve spojení s vybranými hudebníky a performery.
Melancholií načichlé elektronické podklady pročištěných synťáků a syrových beatů.
Žena osahává celý tělo, je to komplexnější, muž to směřuje víc k jednomu bodu nebo rovnou k pointě?
Ve své roztříštěnosti dosahuje podivuhodné homogenity.
Někteří hudební maniaci se zkrátka hledají, až se najdou.
Tak se akustické klavírní trio mění bezmála v jazzrockovou úderku.
Prokazuje velkou houževnatost vůči ztrátám způsobeným opakovaným poslechem.