Erdem Helvacioglu: Eleven Short Stories
innova recordings (www.innova.mu)
Turecký skladatel a (většinou) kytarista Erdem Helvacioglu (*1975) není na domácí ani zahraniční hudební scéně neznámý. Svědčí o tom dosavdních pět sólových alb, vydaných v letech 2003 až 2012 na takových značkách, jako je Sub Rosa, Aucourant, New Albion nebo Locust, dvojí duo 2010 – 2011 na Sargassu a Positifu a další a další. Pro mne nejzajímavější bylo CD Yuri Skies, na kterém participoval se Sarpem Keskinerem, Ozunem Ustou a Umutem Caglarem; vyšlo na re:konstruKtu v roce 2007. Nejnovějším přírůstkem do této diskografie je Eleven Short Stories, vydané na značce Amerického skladatelského fóra innova. Helvacioglu přesedlal z kytary (eventuálně harfy) na klavír a do jeho nitra, inspirací je mu tentokrát film, konkrétně jedenáct filmových režisérů, mezi nimiž najdeme i Davida Lynche, Krzysztofa Kieslowského nebo Stevena Soderbergha. Komu patří který příběh, to se můžeme pouze dohadovat, každopádně zvláštností je, že tu vznikl jakýsi hudební doprovod ex post, tedy k hotovým filmům. A Mark Keresman v doprovodném textu nad deskou k tomu dodává: „Tato jedenáctka je otevřena celé škále a odstínům emocí, napětí hororů a potřebě naděje.“
Helvacioglu, příznivec elektroniky, procesování a zvukových skulptur, „génius neobvyklého znění“, jak ho adoroval Ragazzi Magazine už v roce 2009, ozvláštnil svůj přístup k soundtrackům důslednými preparacemi klavíru za pomoci tužek, žiletek, papírů, plastikových i kovových lžiček, nožů, vidliček, bubenických paliček, kytarových trsátek a tak dále. Obhospodařoval nejenom klávesnici, nýbrž i nitro klavíru, a tím usiloval o iluzi neobvyklosti, tajemna a zcizení, prostřídal perkusivní pojetí s efektními zvukovými extravagancemi. Tím by mohla recenze končit s konstatováním, že výsledkem byla či mohla být prezentace jakési vizuální atmosféry.
Jestliže ovšem přihlédneme blíže k melodické náplni kompozic (nebo spíše útržků eventuálních kompozic, ať se jejich rozsah pohybuje od 3:09 k 6:30 minutám, na tom nesejde), jestliže je vysvlékneme ze zmiňované ambaláže, zůstane velice málo osobního a pozoruhodného; řečeno natvrdo: zbude cosi mezi ambientem a easy listeningem, ať se to zásluhou zvukových efektů (nejdůrazněji v čísle Blood Drops by the Pool) tváří sebehlubokomyslněji. Vše se odehrává na jedné zpomalené rovině, která by sama o sobě neměla nikoho obalamutit.
Ale abych nekončil takto negativně: Helvacioglu je plodný hudebník a usilovný hledač dalších zvukových zákoutí. I kdyby zůstal na této rovině a vytvořil další desítku podobných záležitostí, určitě by se proslavil. A nebyl by první, kdo by se dlouho a usilovně věnoval určitému, byť nepříliš progresivnímu pojetí, a koho by taková výdrž ověnčila oceněním. Přesto bych se vrátil k oné turecké inspiraci, o které jsem se zmínil. Tedy být jím.
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Nekorektnost, či vysoká škola humoru?
Před nedávnou dobou jsem tu recenzoval Death in Rome jakožto příklad nadhudební konceptuální práce s významy za provokativními kombinacemi žánrů. Dílo IV. Próra V Tyči od slovenského uskupení My Live Evil by ale mohlo být stejným příkladem na konceptu založeného umění šijícího do fetišismu nacistického Německa. Místo vojenského pochodu a popu tu ale v podobně postmoderní, i když disharmonické jízdě kličkují notoricky známé úseky vážné hudby a zběsilý free jazz.
Trvalo sedmdesát šest let, než se dílo dostalo na jeviště – ideologická cenzura i nechuť pouštět se do náročné partitury si vybraly svou daň.
„Je to šílené. Nemám pocit, že jsem nejlepší kytarista.“
"28.dubna oslavil pětasedmdesáté narozeniny Vratislav Brabenec, legenda českého undergroundu; jistě netřeba představovat. Lounský label Guerilla Records mu k této události vydal 2CD s příznačným titulem Šaman bez kmene, bez rodu, bez prérie. Vydavatel Vladimír „Lábus“ Drápal za finanční pomoci spousty nadšenců a fandů připravil skutečně velkoryse vypravený artefakt uměleckého undergroundu; protože v tomto případě nejde pouze o hudbu, ale také literaturu a jejich interakci," začíná svou pochvalnou recenzi Jan Hocek.
Od podezřelé hudby k velkým emocím a dekadenci.
Další pecky z labelu Martina Archera.
Já fandím všemu, kde jsou holky, a nemusí to ani odpovídat mýmu hudebnímu vkusu.
Základním východiskem je groove, kolektivní rytmická komunikace, k níž není nutno ani předem komponovat nějaká vodítka typu melodických témat.
Začíná festival NODO/Dny nové opery Ostrava.
Koncertní připomínka významného novohudebního kolektivu.
..ale dalo se s takovým hráčským a nástrojovým potenciálem přece jen dosáhnout náročnějších sfér.
A když jsme měli u nás new wave proč jsme neměli no wave?
Pro vyjádření zla ovšem nemůžete být sonicky ani ikonograficky hodní, není-liž pravda?
Teprve další generace hudebníků přicházejících po Hábovi našla cesty, jak s mikrointervaly zacházet jinak.
První červnovou akcí v Hudební 3 je vystoupení královéhradeckého Ventil Dua.
Své skladby budu označovat jednoduše pořadovými písmeny.
3. června skonala v kómatu legenda polské alternativní scén.
Kdo ho neslyšel alternativně v Praze, měl by si jeho jméno vštípit do paměti.
Dvě novinky amerického hudebníka a výtvarníka.
Protože bez popových fláků se to demonstrovat nedá.
Původně byl tenhle koncert zamýšlen pro kvarteto trombonistů.
Cesta od CD k disketě vede kolem desek i kazet.
Nadčasové, vpravdě nesmrtelné dílo nemůže mít revival.
Soundtrack k podkopávání či přímo absenci (iluzorní) racionality.
Je náročné – i když ne zcela nemožné – hudebně prozkoumat epistemologické limity v mezích vnímání.
A to vše na úrovni.
Projekt Kánon 100 se pokouší shromáždit ta nejdůležitější umělecká díla vytvořená během sta let existence samostatného státu.
Od podezřelé hudby k velkým emocím a dekadenci.
Co je to za hudbu, kterou nechceme, nevnímáme, ani neposloucháme?
Co je vlastně nejpodnětnější na "vynálezci ambientu"?
Nad minimalistickým spodním proudem se klene sváteční čtyřhlas téměř vánočního espritu, ale pak se to zvrhne...
…a dělal tak trochu Bohouška.
