Petr Ferenc Lahodí snům jahodí?28. 12. 2018

Kniha olomouckého muzikologa Mgr. Jana Blümla, PhD. nese na poněkud neprogresivní obálce název Progresivní rock, dějiny převážně britského hudebního žánru od ní ale nečekejte. Podtitul Světová a československá scéna ve vybraných reflexích napoví víc. Vyšla již v roce 2017 a otestoval jsem ji dvojím přečtením s přibližně roční pauzou. Zaujala i napodruhé, autor slyne čtivým slohem a hlavní text chutně doplňuje použitými citacemi. (Jeho předchozí knihu věnovanou olomouckému Free Jazz Triu jsem recenzoval v posledním tištěném čísle HIS Voice, tady je online verze textu.)

Definovat progresivní rock coby žánr není nijak snadné, v průběhu let se do této stáje dostali zasnění koně s kalhotami do zvonu, chladně růžoví inženýři-architekti i víceméně jazzmani s trochu jiným instrumentářem, Blüml proto vymezení svého pole věnuje více než osmdesát stránek, tedy skoro čtvrtinu svazku o pěti delších kapitolách (některé dělí na podkapitoly). Předestírá, že pojem „progresivní“ byl v prostředí angloamerické populárně hudební diskuze podobně frekventovaný jako později adjektiva „nezávislý“ či „alternativní“, o muzikologicky jednoznačně určitelnou oblast se tedy nejedná. Připomíná líheň „progresivních“ idejí v hippie podzemí, módu zakládání „progresivních“ labelů (například EMI měla subdivizi Harvest) i třeba osobnost Franka Zappy, u níž se sofistikované hudební vyjádření setkávalo s vyhraněným politickým postojem i nesmlouvavou satirickou palbou do vlastních, rockových řad.

Jedním dechem Blüml předkládá nejrůznější vymezení progresivity ze světových i domácích textů. Co autor, to názor, a do záběru se najednou prostřednictvím Jiřího Černého (Melodie 6, 1968) dostávají třeba i protestsongy, zatímco díky Lesteru Bangsovi názor, že hudba jethrotullovského alba Aqualung „je natolik heterogenní (s prvky rock and rollu, rocku, folku i vážné hudby), že může jen těžko vyústit v rozpoznatelný styl.“ Připomíná se i stratifikace rocku v německém Rock Lexikonu z roku 1973, ve kterém podobně jako v o něco starší průkopnické Lilian Roxon’s Rock Encyclopedii (1969) termín „progresivní rock“ chybí, za to se v něm ale nešetří škatulkami, které ten větší, progrockový šuplík rády naplní: raga rock, psychedelic rock, electronic rock, theatrical rock, baroque rock, jazz rock… Americký publicista Bradley Smith v The Billboard Guide to Progressive Music (1997) zase tvrdí, že termín „progresivní“ je třeba užívat u jednotlivých nahrávek, nikoliv u celých kariér jednotlivých protagonistů.

Jak z toho ven? Jediná cesta samozřejmě neexistuje a Blüml nám s tím vědomím nepředkládá pokus o řešení nýbrž výběr možných přístupů, v nichž se fundovanost autorů někdy přetlačuje s dobovým oceněním zkoumaného žánru; za dobu, která progresivní rock konečně docenila, považuje na základě množství vydaných publikací devadesátá léta. Síla retra…

V třetí kapitole, věnované Předpokladům a kontextům vývoje světového progresivního rocku, Blüml hodnotí šedesátá léta coby nejdůležitější společensko-kulturní křižovatku dvacátého století, období, kdy se nové umělecké proudy v populární hudbě mohly bez ztráty komerční atraktivity obohacovat o nejrůznější podněty z jiných žánrů a před ušima dychtivého publika s nimi objevně experimentovat. Jednalo se zároveň o dobu, která znamenala převrat už v tom, že se idoly mladých posluchačů stávali jejich vrstevníci, kteří v kapelách zaujímali role autorů i interpretů, často i aranžérů a (ko)producentů. Svět kapel, vzešlý víceméně zdola a tudíž vlastně lidový, byl zároveň základnou, z níž se rock po čase začal natahovat po jiných stylech. Důležitou roli zde sehrálo demografické složení obyvatelstva: početná mladá generace (polovině obyvatel USA bylo pod třicet, cituje autor Josefa Vlčka) a s ní související jevy, k nimž patří například britské střední umělecké školy, na které svého času chodili třeba John Lennon, Ray Davies, Pete Townshend, Syd Barrett, Ian Anderson, Keith Richards i David Bowie.

Druhá kapitola knihy končí oddílem, v němž autor připomíná teorii o tom, že rock svým vstupem do světa estetických, uměleckých a intelektuálních norem vážného umění vlastně zopakoval situaci tzv. třetího proudu, tedy teorie o vzniku nové globální hudby snoubící vážnou hudbu a jazz. Sám Blüml připouští, že teorie často prokázala především nesourodost obou prvků (jazzu a vážné hudby resp. rocku a vážné hudby), zároveň ale dodává, že „progresivní rock (…) přelomu šesté a sedmé dekády (…) představoval unikátní moment moderních hudebních dějin, v němž došlo k netypickému spojení krajní komplikace výrazových prostředků se širokou popularitou, hraničící až s módou.“ Díky této „až módě“ některé skupiny po určitý čas dokonce odmítaly vydávat singly coby omezující, komerční formát, a dnes vysloveně mainstreamová značka Virgin vzlétla ke komerčním hvězdám mj. na křídlech Oldfieldových Tubular Bells. V určitém smyslu, dodávám, zčásti žijeme z odkazu oné zvláštní „až módy“ dodnes. Jistou pikantérií je dle autora knihy nasazování duality „popularity“ a „avantgardy“ na kopyto československého hudebního psaní, doložené citátem označujícím Pink Floyd za „zakladatele progresivní zábavné hudby.“

Nejcennější je Blümlova kniha vůbec v pasážích věnovaných tuzemským vodám, tedy československému progresivnímu rocku a československé reflexi světového i domácího dění. V časech, kdy rockovou hudbu šedesátých a sedmdesátých let hudební publicistika bezezbytku vidí prizmatem retra, (falešné) nostalgie a vzpomínek na staré zlaté časy, je dobré připomenout si dobu, kdy dnes již takzvaně “klasická” díla vznikala, a uvědomit si, že jim k současným vavřínům mnohdy pomohly až ty roky.

Kapitola nazvaná Vybraná témata z historie formování československého progresivního rocku ukazuje, jak rockový žánr o svou legitimnost na tuzemské půdě bojoval právě zdůrazňováním „chytrosti“ a odmítáním nařčení z primitivismu. Ve státem řízené kultuře na jeho obranu museli vystupovat muzikologové, hudební vědci, hudební sociologové i respektované redakce oficiálních hudebních periodik. Autor cituje četné studie, například hudebního vědce Josefa Kotka či publicisty Lubomíra Dorůžky, kteří často na nečekaných místech a z dnešního pohledu zčásti planě (v demokratické společnosti by tyto texty nemusely vznikat vůbec, nebo by alespoň zněly jiným tónem) obhajují samotnou existenci relativně mladého žánru.

Rock se v počátcích zkrátka potýkal s nepochopením a byl často bezradně tam i zpátky převalován muzikology, kulturními pracovníky i zaměstnanci státních vydavatelství. Absurdní ilustrací budiž příběh EP desky se čtyřmi do češtiny přetextovanými coververzemi písní Beatles. Vydavatelství EMI neposkytlo originální materiál, a tak nazrál čas „prokázat, že naši výkonní umělci i hudební aranžéři (i technikové) jsou s to zdolat nejnáročnější beatové nahrávky, kterými Penny Lane, Strawberry Fields Forever a Eleanor Rigby jsou,“ cituje autor zprávu ze čtvrtého čísla časopisu Gramorevue z roku 1968 a vzápětí sám dodává, že z dnešního pohledu se „deklarovaná ambice“ jeví být „mimořádně naivní“.

Písně tehdy aranžoval klavírista Rudolf Rokl, textovali Eduard Krečmar a Petr Rada, zpíval Pavel Sedláček, který si užil nejedno prvenství coby člen Samuels Bandu a interpret prvního semaforského bigbeatového songu Život je pes, byl tedy de facto o hudební generaci starší. A Strawberry Fields Forever se v češtině řekne Jahodí snům lahodí.

Celý příběh dosvědčuje, že dnes již samozřejmá skutečnost – totiž že u zdola vznikající populární hudby záleží mnohdy více na barvě zvuku a ztotožnění s populárním interpretem než na čistě hudebních aspektech, jež lze vyjádřit notovým zápisem a přepisem textu – počátkem šedesátých let u nás zdaleka tak samozřejmou nebyla.

Tuzemské prostředí se muselo s jazykem západního kulturního importu zkrátka sžít a přesahy do „důstojnějších“ oblastí jazzu a vážné hudby rocku tak trochu paradoxně pomáhaly čelit tlaku oficiálních kulturních orgánů, jež v elektrických kytarách spatřovaly ideologické riziko. Když Mikoláš Chadima ve svých memoárech Alternativa (v rozšířené verzi vyšly přednedávnem u Galénu) s (ne)lehkým pohrdáním píše, že rockeři se po dopadu normalizace dali na jazzrock, protože je instrumentální a schovává se za cenzurou již „ukázněný“ žánr, nemá sice celou pravdu, něco na tom v domácích podmínkách ale být může. V socialistickém Československu se rock zkrátka musel schovávat za jazz nejen v počátcích, ale i když po deseti letech opět přituhlo.

Podobnou – důležitou a světově ojedinělou úlohu – sehrála v počátku i divadla malých forem, která bigbít vzala pod svá křídla. „Semaforský“ (rokokovský, apollovský) bigbít se vyznačoval češtinou v textech, krotšími aranžmá a dokonalou absencí veškerého svého podvratného potenciálu. Byl zkrátka „učesaný“ pro použití v rámci představení, jež měla převážně formu literárních kabaretů zpestřovaných hudebními čísly. Ve své době sehrála divadla malých forem pro další existence rocku v Československu důležitou úlohu, s odstupem času ale působí všichni ti Ondrášové spíše rozpačitým dojmem z toho, jak jsou vlastně „omluvně mimo“. (Je zajímavé, že sama dvojice Suchý & Šlitr někdy v období Ďábla z Vinohrad, tedy cca v roce 1966, sama produkovala slušnou původní téměř rockovou hudbu často s řádně psychedelickými varhanami.)

Zpět do pokrokových vod – čtenář toužící klouzat očima po předpokládaných titulech typu Šípkové Růženky (Rebels s Václavem Zahradníkem a výpomocí ansámblu Quax založeného Petrem Kotíkem), Konvergencií (Collegium Musicum), Města Er (Michal Prokop a Framus 5), Barnodaje (Progress Organization) či Nové syntézy (Blue Effect) se samozřejmě dočká a možná to pro něj bude nejzajímavější část knihy. Epizody o jejich vzniku jsou vyvažovány ukázkami z dobových kritik a recenzí, jež kromě přelétavých citů domácích publicistů ukazují i to, že ne každé dílo, jež dnes považujeme za klasické, mělo na růžích ustláno. Není vůbec špatné se nad dobovými kritikami zamyslet a znovu si položit třeba otázku, do jaké míry byl Marián Varga nepůvodním hochštaplerem emersonovských ambic, dalo-li by se smyčcové aranžmá Slunečného hrobu napsat ještě naivněji a amatérštěji… i třeba jak se podle Karla Gotta líší „podzemní“ hudba Blood, Sweat and Tears od Black Sabbath a proti čemu posledně jmenovaní kují pikle. Čím nepatřičněji se tyto dotazy na první pohled jeví, tím rozkošničtěji se nad nimi uvažuje.

Jan Blüml zkrátka opět napsal knihu, kterou mohu jen doporučit, teoretického gruntu je v ní stejně tolik co zajímavých oživujících podrobností.    

 

Jan Blüml: Progresivní rock

Togga, 2017

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!