Miloš Vojtěchovský Cyklóna a anticyklóna21. 2. 2018

Jak asi víte, Sandy se jmenovala slavná tropická bouře atlantické větrné sezóny roku 2012. Na wikipedii někdo přibližně píše, že „vznikl 22. října v západní části Karibiku, pomalu nabíral na síle a pak si to namířil k Velkým Antilám, kde během dvou dnů dosáhl síly hurikánu. Nad pobřežím Jamajky, Kuby a Baham se prohnal jako hurikán první kategorie a 29. října ve 20 hodin doletěl k východnímu pobřeží USA. Tam zasáhl díky svému nebývalému průměru skoro 1500 kilometrů obrovské území od Floridy přes Novou Anglii až po Západní Virginii. Zvýšená mořská hladina zasáhla také New York, kde zaplavila ulice, několik tunelů a stanic metra na Manhattanu.“ 

cyklon GettyImages-AB001599.jpg

Cyklóny, hurikány, ani anticyklóny jsme vnímat zrakem a rozumem po věky neuměli, představovali jsme si, že jsou to jakési projevy nálad mocnosti božstev. Dokud jsme nevzlétli do nebe a neposlali vzhůru naše vidoucí roboty. Na satelitních snímcích vypadají většinou jako gigantické šlehačkové větrníky, nebo obrovské světelné galaxie. Jejich povaha je obyčejně meteorologicky umírněná: otáčení Země a pravidelné oceánské proudy jim dodávají dynamiku, stabilitu a předvídatelnost. Občas se uvnitř masy vlhké vaty migrující podle rovníku něco pokazí a ty mračné zavalité zdánlivě efemérní bytosti se promění v zuřivého a destruktivního psychopata, otáčejícího se rychlostí až 400 km za hodinu a ničícího vše, co je pevné, ale ne dost pevné, aby to nebylo možné utrhnout a nechat uletět.

Na wikipedii někdo také ví, že „tropická bouře je systém silných bouří s vymezenou povrchovou cirkulací a přetrvávajícími větry mezi  62–117 km/h. V této fázi se vytváří typický cyklonální tvar, ale jeho oko ještě není vyvinuto. Konečné stádium má charakteristickou strukturu spirálovitých ramen s centrálním okem uprostřed. V oku panuje bezvětří, obloha je bez oblaků, ale je obklopené nejničivějšími větrnými proudy. Nejsilnější zaznamenané rychlosti (cyklón Ofélie) dosáhly v Austrálii až 408 km za hodinu.“

laurie-anderson-.jpg

V říjnu 2012 stoupající řeka Hudson rozdrážděná hurikánem zaplavila část Manhattanu, včetně přízemního ateliéru, kde žila Laurie Anderson s Louem Reedem. „Řeka stoupala celý den a hurikán se blížil od jihu. Dívali jsme se, jak se rozčeřená černá voda rozlila parkem, pak dosáhla přes dálnici a tiše zaplavila naši ulici. Shůry Sandy vypadal jako galaxie, jejichž jména jsem nikdy neznala.“ (Laurie Anderson, The Water Rises / Our Street is a Black River)

Motiv zaplaveného bytu, kde Anderson ztratila část svých archivů stál patrně u zrodu dvojdisku Landfall, nahraného s Kronos Qartetem a vydaného nedávno u Nonesuch.  V únoru vyšla i kniha textů All the Things I Lost in the Flood a při této příležitosti uspořádala Anderson turné po USA a po Evropě. Disk a LP obsahuje třicítku většinou krátkých stop s jednou hlavní rýhou. Ta se samozřejmě netýká pouze příběhu o vyplaveném studiu a osobní ztrátě, která ji postihla v roce 2013.  

Nothing Left but Their Names  je přízračně elegická, skoro desetiminutová, trochu „filmově“ znějící povídka: Anderson vypráví prostřednictvím svého druhého já –mužského hlasu (hlas autority), o jakési knize – encyklopedii, kterou nedávno dostala. Knihu o jiných ztrátách a nálezech: jsou zde vyjmenovány zvířecí druhy, které dávno (i docela nedávno) zmizely z povrchu zemského: 99.9 procent dnes popsaných biotických druhů vymřelo. Všechna ta podivná a záhadná zvířata, trilobiti, ještěři, hlavonožci, savci, primáti zmizeli, jako by nikdy nežili. Zůstala po nich jen nepatrná stopa: pár úlomků kostí, otisk v hornině. Historický fakt pomíjivost planetárního života klade autorka do paralely s lidským dechem, s na okamžik rezonujícím hlasem, s prvním písmenem hebrejské abecedy alef, které označuje prázdnotu, znak který jediný nelze vyslovit, spojit s nějakým zvukem. Všechno odezní, zmizí a co zůstane, budou světelné paprsky, letící prázdnotou vesmíru mezi galaxiemi.

Stylově je album trochu podobné jiným literárním inspiracím Andersonové – třeba příběhu o bílé velrybě (Songs and Stories of Moby Dick, 1999). Možná je Ladfall průzračnější, přestože se nachází na pomezí patosu. 

pampas-patagonia-steppe-lowlands.jpg 

Během poslechu příběhů o tom, že z našich životů a myšlenek zůstanou jen mizející stopy, nebo jména v encyklopedii jsem si vzpomněl na docela jiný projekt, kde je zaznamenán zvuk prázdného prostoru. Poslední část zvukové trilogie Francisca Lópeze o Amerikách  se jmenuje Winds (Patagonia) (2008). Je to skoro hodina spletená z terénních nahrávek skučícího větru v patagonských pampách. Napadlo mne, jestli ty barometrické fenomény tak typické pro Ohňovou zemi (Tierra del Fuego) nemají přímou souvislost s tropickými cyklóny rotujícími od rovníku směrem na sever. Jak to bude dlouho větrným migrantům trvat, než doletí od jižního cípu amerického kontinentu k Manhattanu? Pokud se tedy stupeň meteorologické turbulence bude dál zvyšovat?    

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!