Jan Borek Jazz? Fusion? Post-rock? Tatran12. 12. 2017

Jejich první album dlouho kralovalo žebříčkům jazzové i rockové hudby na síti Bandcamp a jejich bubeník byl serverem MusicRadar před pár dny jmenován nejlepším z nových talentů po celém světě. Instrumentální tvorba izraelského power tria Tatran se organicky pohybuje na pomezí výše zmíněných žánrů, přičemž integruje postupy z hlavních kapitol celé hudební historie.

Skupina ve složení Offir Benjaminov (baskytara), Tamuz Dekel (kytara) a Dan Mayo (bicí) vznikla v roce 2011 v Tel Avivu a dnes vystupuje jako headliner na předních jazzových festivalech po celém světě. Debutové album Shvat, vydané v listopadu 2014, se stalo jedním z nejprodávanějších počinů na síti Bandcamp. Vedle deseti původních skladeb obsahuje i virtuózní cover verzi písně Beatles Strawberry Fields Forever.

Tatran čerpá z široké řady inspiračních vlivů, počínaje Bachem a Debussym, pokračuje přes Led Zeppelin, Pink Floyd, Red Hot Chili Peppers až k Aphexu Twinovi či jazzovým The Bad Plus. Výsledkem je hudba spojující postupy současného i experimentálního jazzu, rockové fúze, post-rocku či elektroniky. Nerezignují ani na nosné melodie, samozřejmostí je pak silný – a přece proměnlivý – rytmus. Samostatnou kategorií je pak ovládnutí formy. Tatran v mnoha skladbách aktualizují tradiční schéma sonátové formy expozice-provedení-repríza nezaměnitelně jazzovým způsobem: Po běžném představení základního riffu či jedinečného groovu jej rozvíjejí a zpracovávají čím dál více, přecházeje až do takřka volné sólistické improvizace. Původní hlavní melodie, jejíž obměny bychom očekávali i v průběhu skladby, je zcela zanechána v minulosti. Hudba plyne stále dál, neomezována svým počátkem. Ale přece – po vrcholu, v němž se hromadí jednotlivé melodické i rytmické linie přes sebe, přichází přesně načasovaný (a v danou chvíli patřičně kontrastní) návrat k výchozímu stavu. Opětovné představení prvotního materiálu, jímž se kruh uzavírá.

Na živém albu Soul Ghosts (2015) pak do jisté míry rozkládají a opětovně rekonstruují skladby ze Shvat. Přitom v nich nechávají v nich promlouvat improvizační proměny, na místě přicházejí s novými tématy a rytmy – přesto stále zachovávají onu formuli struktury s návratem ze vzdálených světů zpět k hlavnímu tématu. Vedle toho obsahuje album pět zcela nových kompozic v charakteristicky polystylovém duchu prvního alba.

Letošní novinka No Sides je technicky vzato také živá nahrávka, ovšem pod povrchem spočívá zásadní obrat v tvůrčím procesu. Žádné připravené, detailně vybroušené skladby; namísto toho máme stoprocentní improvizaci na jevišti bez jakékoli přípravy. Trojice jednoho dne prostě vyšla s čistou myslí na pódium a nahrála živý jam. Proces (a výsledek) je postaven na oboustranné okamžité důvěře a komunikaci. Hráči jsou zde zcela odhaleni, zcela otevřeni, zcela oddáni přítomnému okamžiku. Jde též o jakousi zkoušku pro kapelu i pro posluchače, aby dokázali, že si poradí i s tímto diametrálně odlišným přístupem – a zároveň prokázali onu „telepatickou komunikaci“, pro niž jsou jejich koncerty vyhledávány. Půlhodinové No Sides je nahrávka nanejvýš upřímná i soudržná, na druhou stranu se ztrácí ony pevné struktury ve prospěch přirozeně lineárnějšího, atmosféričtějšího hudebního proudu.

V pátek 27. října vystoupili v Praze v maličkém sále dejvické Klubovny vesměs se skladbami z předchozích alb. Všech přibližně sto lístků na osmdesátiminutový set bylo slovy klubu beznadějně vyprodáno. Před izraelským triem vystoupila severočeská skupina North Innergy hrající technický jazz fusion, hudbu vposled Tatranu podobnou: energickou, kinetickou, instrumentální.

Tamuz Dekel zde nabídl vedle virtuózní hry i poněkud odlišný přístup ke kytarovému zvuku. V rámci často záměrně psychedelicky rozmělněného tónu na sebe originálním způsobem vrství standardní efekty typu overdrive, looper, octaver či echo. Jindy s využitím kytarového syntezátoru zcela smazává hranici mezi kytarovým a klávesovým zvukem – tehdy se zdá, jako by měla skupina navíc i klávesistu. Tato výrazová paleta jim otevírá možnosti až atmosféricky ambientních ploch, v nichž se ozývá současná avantgardní elektronická tvorba; o to čistokrevněji, když i bubeník Dan Mayo ovládá sampler. V dalších chvílích se pak navrací ke zcela klasickému čistému tónu.

U bicích je standardem jazzová rozevlátost, občas ale došlo na silné, přímočaré punkové či rockové rytmy. Hudebníci z Tatranu samozřejmě bez obtíží zvládají hrát hned v několika metrech najednou. Ovšem ne vždy jsou bicí nositelem primárního rytmu, často pouze jakoby z dálky udržují základní linii, zatímco basista či kytarista kouzlí rytmické riffy a melodie. Flexibilita bicí sady, ke které se přistupuje správně – tedy jako k nástroji, nikoli metronomu – je velmi příjemná; v dané sestavě tří hráčů pak i nezbytná. Jinak než jako výtečného nelze ohodnotit ani basistu a zároveň předního autora hudby Tatranu Offira Benjaminova. Svoji rovnocennou část podílu na zvukovém výsledku, ve skupině až přísně férově rozděleného, nesl tu s lehkostí, tam s funky hravostí.

Nezřídka – zejména na volnějším poli středních pasáží – očividně rádi experimentují s rytmy přímo na místě. Zde pak dochází k těm vzácným momentům, kdy i ona (oficiálními prameny uvedená) telepatická komunikace potřebuje chvilku, aby se v tom reálném čase sladila, aby to takříkajíc sedlo. Což ovšem neznamená, že se hudební proud rozpadá. Je to určitá sebe-prověrka skupiny. Oba kytaristé si ale očividně poradí s čímkoli, co na ně bubeník v zápalu hry vymyslí – ať už je to sebevětší hlavolam. Na albu Soul Ghosts tyto situace nalezneme např. ve druhé polovině skladby WW III či v průběhu bezmála čtvrthodinové Sol the Blue.

Po celou dobu též udržovali zvuk velmi kvalitní, až podezřele blízký tomu studiovému – což ale není překvapivé, když vezmeme v úvahu ony masivní, pečlivě nastavené pedalboardy a (multi)efekty všeho druhu, kterými byl především kytarista Tamuz Dekel prakticky zcela obklíčen. Vzhledem k miniaturním rozměrům Klubovny je třeba též vyzdvihnout pečlivou dynamiku, která i v tomto obvykle výjimečně zvukově neúprosném typu prostoru fungovala výtečně.

Ona stylová rozmanitost, pro niž je skupina vyhlášena, se tedy ukazuje nejen na nahrávkách – za všechny uveďme skladbu Ta Pa Da a její neuvěřitelný dynamický i výrazový rozsah v důkladně soudržné, kompletní struktuře – ale i naživo. Na začátku slyšíme pouze tichý, stabilní rytmus hraný na činel a opakovaný kytarový riff s dosti jasně tvarovaným melodickým průběhem. Tento základ se samozřejmě postupně zahušťuje až do takříkajíc plné aranže ve střední dynamice. Dosavadní přímočarost je ale záhy narušena nečekaným přechodem do volné, atmosférické pasáže, v níž se veškeré melodie rozpíjí v neostrou zvukovou skvrnu. To, co by se dalo nazvat mezihrou, nakonec funguje jako základ pro další vývoj, který se neohlíží zpět a se začátkem nemá pranic společného. Ta Pa Da vrcholí energickým, téměř čistokrevně rockovým kytarovým sólem. Na samotný závěr se ale vrací tvrdošíjný činel a melodie, jímž byla skladba otevřena.

Izraelská trojice nabídla na jeden v podstatě jazzový koncert nezvyklé množství dosti kompletních, soběstačných poloh splňujících své příslušné kategorie a vyžadujících různé druhy poslechu, ať už se bavíme o více či méně strukturovaném jazzu, post-rocku či polystylové avantgardě.

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!