Začátkem letošního roku vydala americká sopranistka Renée Fleming album Distant Light. Zpěvačka patřící do první operní ligy na něm zpívá skladbu Knoxville- Summer of 1915 Samuela Barbera a písňový cyklus The Strand Settings Anderse Hillborga. První kompozice pochází z roku 1947, druhá z roku 2013, ale více než šedesátiletá vzdálenost mezi nimi příliš slyšet není. Pozornost si zaslouží především třetí část disku, kterou tvoří tři písně od Islanďanky Björk přenesené z převážně elektronického zvuku do světa orchestru. Jóga a All Is full Of Love vyšly na desce Homogenic  v roce 1997, Virus na albu Biophilia v roce 2011. Pro Renée Fleming, která je údajně velkou obdivovatelkou Björk, je upravil švédský skladatel a dirigent Hans Ek. Co je na této volbě zajímavého?

Když interpret klasické hudby sáhne po materiálu z jiného žánru, může k tomu mít různé motivace.  Samozřejmě to mohou být čistě specifické hudební kvality, někdy i symbolické mimohudební souvislosti. Nepříliš často přiznávaným, ale nepominutelným motivem k takovému kroku je však také snaha přitáhnout publikum, přesvědčit posluchače, které by operní zpěvačka nechala chladnými, aby jí dali šanci, když tak odvážně překračuje svůj žánrový stín, a aby se nechali překvapit netušenými kvalitami, které takový tah může přinést.

Bohužel v případě alba Distant Light k žádnému vzniku nových kvalit nedochází. Na písních Björk totiž nejsou tím nejzajímavějším jejich melodie, ale to, jak je ona sama přednáší a jak spojuje svůj hlas s dalšími zvuky. Orchestrální aranžmá Hanse Eka nic nového nepřináší (koneckonců s orchestrem se autorka již spojila několikrát a nové aranže nejsou oproti těm existujícím nijak objevné) a školený soprán Renée Fleming postrádá energii a třeba i lehkou, dráždivou hysteričnost původních verzí. Podobně nijace a sterilně dopadla v roce 2010 deska Dark Hope, kde Renée Fleming nazpívala písně od Muse, Arcade Fire a dalších popových a rockových interpretů.

Lze se na to dívat i tak, že máme před sebou další z pokusů nahrávacího průmyslu srovnat se s dlouhodobým ústupem vážné hudby z výsluní posluchačské pozornosti. Tyto pokusy mají různé podoby. V posledních letech například značka Deutsche Grammophon zkoušela svěřit nahrávky ze svého katalogu tvůrcům z více, či méně progresivní a více, či méně taneční scény elektronické hudby v sérii ReComposed. Hypnotický mash-up Ravelova Bolera a Musorgského Obrázků z výstavy, který utkali Carl Craig a Moritz von Oswald, i pitva nedokončené Mahlerovy desáté symfonie Matthewem Herbertem přinesly docela zajímavé výsledky. Kolik nových posluchačů přihrály originálům, není známo. V poslední době totéž vydavatelství, etalon konzervativních hodnot a vysokého umění, zařazuje do svého katalogu položky jakoby současné, ale zároveň na hranici kýče a často i za ní. Joep Beving nebo Max Richter tu nabízejí hudbu k uspávání koťátek (i když tomu druhému nutno přiznat šikovné překomponování Vivaldiho pro zmíněnou sérii ReComposed), ale tváří se u toho veleumělecky.

Všechny ty snahy jako by vycházely z představy, že vážná hudba a její místo ve světě jsou neměnné a je jen třeba přesvědčit zbloudilé publikum, aby si k nim znovu našlo cestu. Zazpíváme vám pop s orchestrem, dovolíme vám do sálu vstup bez motýlka, načež vy se pak nadšeně vrátíte k Beethovenovi a zapomenete na Kanye Westa. Takový přístup ovšem ignoruje fakt, že vážná hudba dnes má zcela jinou roli a že funkce, které plnila, již převzaly hudby jiné.

Čím vážná hudba dnes není?

Uměním reprezentujícím: Před pár staletími si vladaři nechávali ke korunovaci napsat operu, dnes si pozvou kapelu Kryštof a Michala Davida.

Uměním překvapujícím: Publiku je v tomto ranku nabízeno stále totéž, jen v nových nahrávkách. (Tedy – čtenářům HIS Voice netřeba vysvětlovat, že existuje komponovaná hudba usilující o novost, ale ta má v katalogu značek jako Deutsche Grammophon nebo Decca jen marginální prostor.)

Uměním odrážejícím současnost: Vážná hudba dnes naopak slouží jako pomůcka k úniku před realitou.

Samozřejmě, že průmysl, který již více než sto let žije zaběhnutým způsobem, nemá mnoho chuti se od základu měnit. Je pro něj snazší vymýšlet cool reklamy a zkoušet tutéž hudbu prezentovat skrze virtuální realitu, než přemýšlet o změně dramaturgie.

Ano, hudba Bacha, Brahmse nebo Dvořáka si zaslouží nebýt zapomenuta, ale tvářit se, že jde o do mramoru vytesané hodnoty, je marné. Oproti literatuře stejných věků má hudba výhodu, že je s každým novým provedením vlastně nově stvořena. To je důvod, proč i gregoriánský chorál může být současný, zatímco středověkou literaturu čte skutečně jen hrstka expertů.

Míchání starého a nového, vysokého a nízkého je zcela v pořádku, je-li k němu přistupováno s cílem dostat se do nového světa. Pokud je používáno jen jako návnada s úmyslem udržet neměnný stav věcí, je to klamavá reklama a v dlouhodobé perspektivě zbytečná snaha. V podání Renée Fleming není klasická hudba vtažena do žhavé současnosti díky volbě tří písní od Björk. Spíše naopak, ty písně jako by v operním podání zestárly a ztuhly.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!