Lucie Poskočilová Pozvakowski: iterum13. 6. 2016

Pevná zvuková stěna a rocková jednoduchost v rytmu a harmonii, to jsou základní hudební charakteristiky maďarské kapely Pozvakowski. Čistě z hudebního hlediska se jedná o velmi dobrou noiserockovou kapelu. Tak snadné to ovšem není. Pozvakowski totiž ve své tvorbě uplatňují i další umělecké směry, které je posouvají do zajímavějších hudebních vod, než jak se z prvního letmého popisu může zdát.

Velmi výrazným aspektem jejich tvorby jsou analogové projekce, promítané živě z osmi a šestnáctimilimetrového materiálu. Ty jsou nedílnou a plnohodnotnou součástí vystoupení a navzájem se s hudbou doplňují. V součinnosti těchto dvou složek se pak rodí nové významy. Z hudby se stává vypravěč dokreslující vizuální dění a povyšuje tím tak z příjemného noiserocku na “programní hudbu”, pročež mu může být některá jednoduchost odpuštěna.

Pozvakowski letos v květnu vydali po čtyřech letech své nové album s názvem iterum. Čítá čtyři relativně rozsáhlé tracky. I přesto jsem ale při každém poslechu měla pocit, že album skončí dřív, než se stačím pořádně zaposlouchat. K tomuto pocitu příspívá také plynulá návaznost skladeb. Ty na albu hladce proplouvají jedna do druhé, a žádné ticho či ostrý přechod vás tak nevytrhne z myšlenkového bloumání. Konec songu se prakticky přenáší do začátku toho následujícího, kde podléhá dalšímu vývoji. A jelikož se u Pozvakowski jedná v samém základu o rytmické zvukové stěny obohacené o samply, povětšinou nesledujete melodickou linku, funguje tato hudba jako závoj pozornosti. Myšlenky utíkají a vždy začnete dělat něco navíc, něco jiného, než jen poslouchat.

Při živých vystoupeních je však tento aspekt korigován a samotní protagonisté vám nabízejí dělat něco navíc, něco jiného - dívat se. Hudbu pak máte možnost slyšet “skrze” vizuální složku a rozpoznávat její výrazové nuance a vnímat narrativ. Pozvakowski se proto řadí mezi ten typ kapel, co si je lépe užijete na koncertě (s analogovými pojekcemi).

Pro album iterum jsou příznačné hudební úseky, jež Pozwakovski uvádějí v duchu minimalismu stále dokola, než se změnou vrstvení pohnou jinam. Někdy zazní velmi zajímavá zvuková a rytmická kombinace, jindy jsou však tematické nápady slabší. Doba strávená na jednom místě je, někdy více a někdy méně, příhodná. Oproti předcházejícím deskám je iterum méně hravé a drží se ve více ustálených a nezřídka až ambientních polohách.

Zvukové stěny, které jsou pro Pozvakowski příznačné, působí na albu pevně a především v klidných polohách prostorně. To můžeme slyšet v poslední skladbě eddy, která je takovým dronovým oddechnutím za celým albem. Pozvakowski v ní své posluchače příjemné ukolébají a odezní do prázdna.

Ačkoliv má iterum občas nedostatky v invenčnosti hudebních motivů, přesto jde o hudebně zajímavé a pro posluchače příjemně řešené album. Navíc věřím, že ve spojení s vizuální částí, některé nedostatky odezní.

Kdo by si to chtěl ověřit, má možnost navštívit jeden z jejich českých koncertů -  ve středu 15.6. v Plzni a ve čtvrtek 16.6. v Praze, kde vystoupí s dalšími audiovizuálními tuzemskými projekty.

 

 

15. 6. 2016 20:00 - Papírna, Plzeň

www.facebook.com/events/528611803993595

 

16. 6. 2016 19:30 - Nákladové nádraží Žižkov, Praha

www.facebook.com/events/185783278453976

Info: http://sdbs.cz 

 

Pozvakowski: iterum

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!