Přemysl Ondra Kevin Drumm – věčně nespokojený hledač26. 2. 2016

4. března se v Praze v rámci Stimul Nights představí Kevin Drumm, jeden z určujících hráčů současné noiseové scény.

Pokud nejste s tvorbou tohoto holandského rodáka a zároveň odchovance chicagského undergroundu obeznámeni, pravděpodobně bude prvním vaším prvním zdrojem informací intenetový vyhledávač, jenž vám zároveň „našeptá“ další související umělce, kteří by vás na základě vašeho předpokládaného zájmu o Kevina Drumma mohli také oslovit, a tak se vám na stránce zjeví jména jako Jim O' Rourke, Pete Swanson, Axel Dörner, Mika Vainio nebo Dominic Fernow.

Neřekl bych, že má Kevin Drumm s těmito personami experimentálního světa hudebně příliš společného, přesto mezi těmito jmény existuje pevné pouto na vyšších úrovních kreativních vibrací, a tak nám nezbývá, než poděkovat poučeným skriptům ze Silicon Valley za bleskové zařazení Kevina Drumma do základního kontextu.

Krom skutečnosti, že se Kevin Drumm představí českému publiku na své pražské zastávce 4. března 2016 v klubu Neone, je vhodné si o něm zapamatovat i to, že, ač původně narozen v Holandsku, je pevně spojen s Chicagem a tamní podzemní scénou. Chicago je město bezpochyby inspirativní, s divokou minulostí a s ještě divočejším vkusem obyvatel. Není vskutku na světě mnoho měst, která by světu dala tolik rozličných, otevřených a přitom ortodoxně zaměřených subkultur jako právě Chicago, ať už uvažujeme o prvních acid houseových spolcích, americké industriální hudbě, indie rocku či o vyhraněných techno milicích Underground Resistance. V atmosféře kvasu přelomu osmdesátých a devadesátých let měl dospívající Kevin možnost se seznámit s širokou paletou hudebních stylů a to od metalových Celtic Frost, přes jazzové experimentátory typu Caspara Brötzmanna až po noiseovou legendu Merzbow.

V Kevinově případě samozřejmě nezůstalo dlouho pouze u poslechů, a tak se někdy ve dvanácti chápe kytary a zkouší štěstí v různých školních kapelách. Jak sám v několika rozvorech přiznal, nebyl tenkrát příliš typ kapelního hráče, a také podle svých slov „hrál na prd“. Mnohem zajímavější věci se ale začaly dít v e chvíli, kdy zkusil zvuk své kytary co nejvíce zdeformovat pomocí nejrůznějších předmětů, magnetů, kusů kovů a samozřejmě divoké práce s potenciometry komba.

Během těchto experimentů Kevin Drumm promnikal stále hlouběji, i co se týče objevování nových hudebních stylů, a seznámil se s industriální hudbou, musique concrete, radikální improvizací i atonalitou, díky čemuž nalezl své celoživotní potěšení ve zvuku jako takovém a v nespoutanosti tvůrčího procesu. Přesně takové je i jeho první album z roku 1997, s jednoduchým názevm Kevin Drumm a s bezejmennými skladbami. Vše se zde točí kolem preparované kytary, která kvílí, prská, lupe, přeznívá, nedohrává, chvílemi mizí a zase se objevuje. Spíše než divoké improvizace Keijiho Haina na této desce najdete poctu už zmíněné musique concrete či francouzským hudebním radikalistům typu Lieutenant Caramel.

Jedna z legend chicagské alternativní scény, David Grubbs, kdysi poznamenal, že chicagská hudební scéna má tu výhodu, že se tolik nepotýká s problematikou „sektářství“ a izolovanosti jednotlivých subkultur, ale naopak - její síla tkví právě ve spolupráci jejich protagonistů a hostů z celého světa. Kevin Drumm měl tak ideální možnost nasát do sebe vlivy a přístupy dalších osobností, ať už to byla místní legenda Jim O'Rourke (Sonic Youth, Illusion of Safety) - který se mu  stal jakýsmi mentorem a průvodcem při nahrávání několika alb - nebo celá mezinárodní plejáda spolupracovníků jako Mats Gustafsson, Taku Sugimoto, Alex Dörner, Ken Vandermark, Aaron Dilloway a Michael Esposito. Tyto spolupráce Kevinovi pomáhají nacházet další a další obzory zvukově-hudební tvorby, se kterými přichází i širší rozpětí nástrojového spektra.

Kevin už se nespoléhá pouze na upravenou kytaru, ale přijímá do tvůrčího procesu všechny možné elektronické nástroje i počítače, výsledkem čehož je kritikou nadšeně přijaté album Comedy experimentující s ustalujícím se drone žánrem, kultovní noisová mozaika Sheer Hellish Miasma, zamyšlené ambientní Tannenbaum či dnes už kanonické album Imperial Distortion. Limity posluchačů se Kevin Drumm rozhodl vyzkoušet deskou Trouble, vyšlou v roce 2014 na labelu Editions Mego. Mimořádně tiché album vyžaduje samo o sobě specifické prostředí na poslech a zároveň plnou pozornost při jeho vnímání. V tomto případě je totiž na posluchače útočeno zejména tichem, a to se stejně zničujícím efektem jako u Kevinových noisových erupcích .

S takhle širokým hudebním záběrem se jen těžko odhaduje, jak bude vypadat Kevinovo živé vystoupení. V jednom rozhovoru prohlásil, že jediné, co mu naživo stačí, je menší místnost a kvalitní PA systém s dobrými subbasy. Toho se mu v pražském Neone dostane v míře vrchovaté, proto jsem velmi zvědav, jestli se bude ambientně ševelit, mocně dronově explodovat nebo harshnoisově stěnovat. Osobně odhaduji, že se dočkáme všeho najednou, ale hlavně, že budeme moci zažít další kus poctivého chicagského undergroundu.

(O obligátní FB link vás samozřejmě neošidíme... a rozhodně sjeďte mistrův bandcamp, novinky tam přibývají snad s týdenní periodicitou.)

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!