Japonská kapela Happy Family oficiálně debutovala v roce 1995 eponymním albem, které se neslo v duchu Magmy a stylu zeuhl vůbec a odkazu Univers Zero a celého hnutí Rock in Opposition. Kritika jásala a ještě většího úspěchu se dočkal o dva roky mladší opus Toscco, na jehož rukopisu se výrazně podílel nový kytarista Takihiro Izutami. Pak se na patnáct let odmlčeli a na výsluní je opět přivedl třetí opus Minimal Gods, jehož název odkazuje na přiznanou inspiraci postupy (zde celkem hřmotného) minimalismu. Díky němu si zahráli na prvním ročníku japonské mutace festivalu RIO v roce 2014 a v následujícím roce na osmém ročníku původní francouzské verze.
Na Minimal Gods ovšem těch ohlasů najdeme opravdu přehršle, začasté v opravdu roztodivných konstelacích. Zappa si tu podává ruku s Dream Theater, Return Forever i jazzovou podobou Santany, všechno pěkně prošpikováno metalovými riffy i funkem. Náměty skladeb jsou povětšinou dosti triviální a odkazují na televizní soutěž či videa s kočičkami nebo zábavní park a webové stránky cestovních kanceláří. To se někdy odráží v bubble-gumových pasážích, ale jako celek to funguje poměrně výživně. Nejzávažnější skladbou je závěrečná Feu De Joie (Výstřely štěstí), která reaguje na události následující po arabské jarní revoluci v Egyptě, kdy vojáci stříleli do vzduchu oslavné salvy a odražené kulky pak zraňovaly nebo zabíjely civilisty. Izutami tu vyjadřuje své rozporuplné pocity – hněv i absurditu situace. Přesně podle toho se tu objevují zappovské prvky, progrocková pompéznost i metalové sólo až po pinkfloydovskou klávesovou codu.
Happy Family: Minimal Gods
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Jeden festival = dva dny po třech programových chodech.
Mělo by to být dobrodružství, pokud je to možné.
Velice zajímavé a také velmi široké téma zůstalo nedořečeno.
Lyric videa, ideálně bez účasti umělce.
Zatáčkově záskočná i zaburáceně záskučná.
Dýchejte zhluboka, zadržte dech, teď zkuste zakašlat.
O pohřebním rituálu i konzervatoři západního střihu.
Letos se zaměřením na průniky performativního umění a improvizace.
Mnohem nespoutanější projev než celá tehdejší punková exploze.
Jedna z nejvýraznějších osobností hudby 20. století za sebou nechala spoustu práce i radosti. Ale také rozporů a nedotažených věcí.
Trojnásobná exploze, neobvyklá v takovéto posloupnosti i ve Feiginově Leo Records.
Loni to byly smyčce, letos byla přehlídka zasvěcena dechům i dechu.
O živém remixování koncertů a o tom, zda šel Jez riley French opravdu na záchod.
Moje ambice se vlastně splnily, a teď je třeba s tím být spokojený.
Zvuky vábné, zvuky kosmické, zvuky nekonečné.
Gothic punková kapela Totenwald z Berlína vydává svou dlouhohrající prvotinu. A vychází jim to.
Pět písniček s orchestříkem na slůvka Dorothy Parker.
...dobývají neznámo na základě improvizační soudobé klasické hudby, vyvěrající někde u Stockhausena, Nona nebo Beria, ale zároveň tyto zdroje popírající.
Jako "lidské zvíře" se znovu stává integrální součástí přírody.
Soundtrack k poetickému dokumentárnímu filmu Animal Image.
John Coltrane na archivních záběrech.
Proč vychází Traneovo zapomenuté album až po pětapadesáti letech?
V přehršli soudobých kvalitních nahrávek na poli dark ambientu a dronu spíše zapadne.
Někdy mám pocit, že nějaká práce je připravena pro mě. Že ji můžu napsat jenom já... že už jaksi někde existuje… ale já ji mám zhmotnit.
V oblasti zappovských memorabilií se chystá cosi velkolepého.
Platforma pro čistě akustickou hudební improvizaci tří experimentátorů.
Blíží se druhý ročník originálního festivalu.
Vzrušivá nenarušovanost – takové je obdobné zaměření těchto alb.
Před preparovaným klavírem tu bylo preparované jízdní kolo!
Takový power-jazz aby našinec pohledal.
Nekorektnost, či vysoká škola humoru?
Notoricky známé úseky vážné hudby a zběsilý free jazz.
Trvalo sedmdesát šest let, než se dílo dostalo na jeviště – ideologická cenzura i nechuť pouštět se do náročné partitury si vybraly svou daň.
„Je to šílené. Nemám pocit, že jsem nejlepší kytarista.“
