Matěj Kratochvíl Stimmung na Vítkově4. 10. 2015

Festival Struny podzimu nabízí ve svém letošním programu jeden docela mimořádný zážitek, podle mého názoru nespravedlivě avizovaný jen jako „přídavek“. Po provedení The Little Match Girl Passion Davida Langa zazní totiž v Národním památníku na Vítkově Stimmung Karlheinze Stockhausena. Obojí zazpívá Theatre of Voices Paula Hilliera, máme tedy příslib toho nejlepšího provedení. A proč tedy stojí za to setrvat asi o hodinu déle v magickém prostoru, jímž bloudí duch mumifikovaného Klementa Gottwalda?

Ve druhé polovině 60. let již Karlheinze Stockhausena nezajímalo chladně racionální konstruování tónových a rytmických řad, jemuž se věnoval o dekádu dříve. Objevoval kouzlo improvizace, mimoevropské kultury a jejich hudbu. Stal se tehdy čerstvě otcem, což mimo jiné obnášelo nutnost být doma potichu. Při promýšlení kompozic si tedy mohl jen potichu broukat, aby nebudil syna. To jej dovedlo k soustředění na zvuk hlasu a jeho složky. Všechny tyto okolnosti nakonec vedly ke skladbě, jejíž osou je tón B a jeho alikvóty. Harmonickou nehybnost podtrhuje poznámka, že zpěvákům má potichu jako opora znít ze záznamu sedmizvuk sinusových vln odpovídajících právě alikvótní řadě od B. Nasnadě je návaznost na klasickou indickou hudbu s jejími prodlevami hranými na tampury či harmonium a skrze ni třeba k nekonečným dronům LaMonte Younga (ten navštěvoval v roce 1959 Stockhausenovy skladatelské kurzy v Darmstadtu).

Zájem o méně racionální složky hudby ovšem neznamenal, že Stockhausena opustila nutkavá potřeba promýšlet všechny detaily a připravovat interpretům labyrint instrukcí. Ano, je to hudba zčásti improvizovaná, ovšem improvizace tu neznamená nějaké velké adlibitum. Partitura Stimmung sestává z několika stránek vysvětlivek, tabulky posvátných jmen, melodicko-rytmických modelů a formového schématu. V každé z 51 sekcí kompozice je jeden ze šesti zpěváků „vedoucím“, přednáší nový model s textem a ostatní na něj podle instrukcí navazují. Stockhausen požaduje co nejplynulejší přechody, takže interpreti musí důkladně kroutit pusou a vlastně napodobovat to, čeho syntezátory dosahují přelaďováním filtrů. V některých pasážích se ozve alikvótní zpěv – technika, při níž jeden zpěvák rozeznívá dva tóny zároveň.

Stimmung je syntetickým rituálem, bere si ze všech světových náboženství i mytologií a skrze propojení textu a zvuku hledá to, co všechny tyto systémy spojuje. Značné části skladby pracují jen s foneticky zapsanými hláskami bez významu. Textový materiál tvoří v první řadě ona posvátná jména, tedy jména božstev a mytologických postav různých kultur: Timosei (bůh jihoamerického kmene Tupi), Luminuuut (bůh země z Celebesu) nebo Chalchihuitlicue (aztécká bohyně sladkých vod) se potkávají s celebritami jako Ježíš, Alláh, Višnu. Do tohoto ekumenického proudu jsou vepsány Stockhausenovy vlastní textové fragmenty, které občas působí jako znevažující prvek, když např. soustředěnou, modlitbu připomínající recitaci posvátného jména přeruší hlasitě (německy) pronesené: „Pátek!“ Jinde zazní skladatelova mysticko-erotická poezie:

 

Pomalusémě (Langsamen)

Můj falus je má duše

Když tě potápím

Na samém hrotu

To je tam kde já sedím (když říkám já, skutečně myslím mé velké „Já“)

Ve svém jednomístném torpédovém luku

Již vůbec nic nevím

kromě toho, že jsem v zářícím zvonu

Mé oko vysoko vpředu

– Já, pták – zrcadlo tvých očí

i ta nejjemnější emoce

A řítím se – na sebevražedné misi – skrze tvou stříbrnou tekutinu

Bílý bůh, z jehož plivnutí vše roste,

ve mně stoupá s každým škubnutím pulsu

dokud nevybuchnu

a ponořím ti pomalu pomalusémě toužebně

toužíce klesat klesl, klesá, klesl

Ten klid

Pamatuji si jen,

jak se tvé zrcadlo zamlžilo a pomalu se zavírá

 

Zpěváci sedí v kruhu na zemi, čímž podtrhují dojem obřadu určeného neznámému božstvu. Rituály, intuitivní přístup, jistá míra mystického vytržení – to vše Karlheinz Stockhausen zapracoval do své hudby od té doby ještě mnohokrát a jeho úvahy a komentáře ke tvorbě občas připomínají výroky jazzového vesmířana Sun Ra. Ovšem v žádné jiné skladbě se Stockhausenovi nepodařilo vytvořit tak silnou magii lidských hlasů jako právě ve Stimmung. Prostor vítkovského památníku by mohl být pro takovou hudbu jako dělaný. Pohled od Žižkovy sochy na noční Prahu bude po tomto rituálu jistě jiný než před ním.

 

Poslechnout si Stimmung můžete třeba zde.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!