Z.K. Slabý Steve Lacy: Cycles22. 12. 2014

Steve Lacy: Cycles

Emanem (www.emanemdisc.com)

 

Jsou jazzmani, kteří jsou ve své době nesmírně populární, ale pár let po jejich odchodu z hudební scény po nich neštěkne pes. Jsou jazzové idoly, velebené bez časových omezení, nicméně se někdy ptám, kolik posluchačů jim zůstalo věrných. A jsou muzikanti, jejichž působivost nepohasíná, ba naopak s odstupem let ještě narůstá. K těm patří Steve Lacy; jeho sopránka zaznívá neměnně z reedic sólových alb i z desek, na kterých spojil svoji virtuozitu s kolegy, s nimiž vytvořil homogenní záležitosti. Label, který mu věnoval a věnuje snad největší pozornost, je právě Emanem – viz CD The Sun, Saxophone Special +, Avignon and After 1 + 2 a Hooky. K těm letos přibyl v roce 2011 vydaný a teď znovu reedovaný kompakt School Days (s Roswellem Ruddem, Henrym Grimesem a Dennisem Charlesem) a dvojdisk Cycles, uvádějící výběr sólových vystoupení z let 1976 až 1980. Pouze pět závěrečných skladeb, tvořících cyklus Hedges, vyšlo za života Lacyho, a to v roce 1982 na hat ART, ostatních patnáct nahrávek je tu soustředěno a vydáno prvně péčí Martina Davidsona, který v zasvěceném textu sděluje, proč je zvolil z dochovaných záznamů z koncertů v pařížském Centre Culturel du Marais z 19. listopadu 1976 (jednu, pojmenovanou podle časopisu The Wire), v římském Teatro Alberico ze 14. listopadu 1977 (šest), v kölnském Beginner Studiu z 16. prosince 1977 (opět jednu) a z porrentruyského L´Ancienne Englice des Jésuites z 18. prosince 1980 (čtrnáct včetně oněch zařazených na výše jmenovaném albu).

Cyklus Shots je rozdělen do dvou částí, přičemž jeho řazení není chronologické, nýbrž prokomponované, od jemnějších, spíše melodičtějších záležitostí, které polaskají uši i srdce, přes vytřibování od samozřejmosti k závratnosti. Což mohu tvrdit pouze rámcově; kdybych měl sledovat celou sadu dvanácti kompozic jednu po druhé (což vzhledem k tomu počtu není téměř myslitelné), ukázalo by se, že jde jednak o různorodé zkusmování i uvnitř skladeb majících časové rozmezí od necelých šesti minut po dvanáct (Fruits), že však i kompozice působící dojmem improvizování mají svůj punc definitivnosti. Co to všechno propojuje, je plný tón sopránsaxofonu, i když občas hledačský, působí nehledaně,  je sebejistý, sebevědomý, jadrný, s proměnami i setrváváním, se zopakovánkami a rozlišenkami, s hráčskou lehkostí a samozřejmostí. Zároveň saxofonové vyzpěvování, vymětání, žíření, úlitbování probíhá škálově pestře od labužnicky pojaté melodičnosti až po poněkud brutálnější bručivější (ne bručounské!) vyzývání, přičemž se Lacy nebojí ani narušitelského tónu, ale přidává ho jako šafránu, a ani kurážnější prubírování nevyznívá hluše, a když údernostně naruší melodii, je to ku prospěchu celé skladby, protože tím zabrání, aby se jeho pojetí oposlouchalo. I když svým projevem ani náznakem tu nepřipomíná krysařský mýtus, oslovuje posluchače líčivostně, pokušitelsky a důsažnostně, umí kouzlit s rytmem i (polo)hlasitostí, měnlivostně bez náhlých zvratů vzbuzuje očekávání, ačkoliv je v podstatě pokojný, i jeho polétavost je vyrovnaná, přemýšlivá, s nadsázkou bych řekl až osudová. Nejde mu totiž o proměnlivost těkavou, utíkavou. I když se spršně rozmrholí a zabrousí do subtilního, nechechtavého špásování, tyto provokatnůstky, v nichž zaznívá špačkování, špičkování, štěbetání, výdržnostní navlékání či vyvlékání, vždy se vrací k jistotám, jeví se jako opora v tomto nejistém světě, i v tom může být jeho současná působivost. Většinu skladeb začne, jako kdyby měl hrát o život, působí, jako by mu tu či onu pasáž vnukl právě „kdosi zhůry“ v okamžiku jejího zrodu, někdy mi připadá, jako by kráčel zpříma po schodech imaginace – až k vrcholkům, do závratna. A tak se pokaždé nanovo rozezpívává, dotvrzuje rozvolňované variace, zajíká se, své rozbalancované, krouživé, až vykružované, vyšviřované tóny si odsouhlasí hlasovou vsuvkou nebo zvukem, majícím narušit „vážnost“ chvíle, a přechází nenápadně do ptáčnice, plné tónů, obrostlé raráškováním nástroje, jeho podivenkovým hudebkováním, plašením, rukováním, vyhmatáváním, rozšafňováním, úhybňováním či zasmečováváním. Nechce být osamělý samorost, přiznává inspiraci výtvarným dílem Joana Miroa, hudbou  svých předchůdců od Edgara Varese přes Carlese Ivese po Alberta Aylera, nicméně jeho osobité pojetí, jak o tom svědčí zejména závěrečná čtveřice z pomezí prvního a druhého disku, náležející sice k témuž cyklu, avšak pocházející už z roku 1980, ho vede ke stále preciznější ladivostní vykružovanosti, prosívané a zpohybované nepřebernosti od ulétavé úletovosti přes hazardování s provýkřičením až do hlukového nazadrma, od zalykavosti přes artistní vzpříčenost až k téměř nepostřehnutelné kliďánkovské klauniádě, při níž se sám baví, a tím obveseluje i publikum. Něco z toho může mít i předem vypočteno, v žádném případě však není vypočítavý v kloubení skladby s improvizací. Jeho nástroj plní jakýkoli náhlý nápad, vždy znovu se vydává do dalšího souvratničení, bohabojného, lichotného, flažoletového nebo naopak rujného, provokativně střečkujícího, mrckujícího, remcavého a žvavostně marnotratného.

Další živorodé přístupy přináší trojdílný cyklus Sands, původně bazírující na textech Samuela Becketta, kde se může od lodivodního troubení (po)vznést do požalmovaných sfér, kde ho bezbřehá návaznost vyvádí od smířlivé samo(s)volnosti přes úlitbově úkosnou tónománii po všeobjímající napucánkovství, odmatňované motýlení k jitřně dětskému očarovávání. Ale to už jsme u cyklu Hedges, který začíná ódičkou na pohrávání a přes zdánlivou ztracenkovost ústí do vždy nového (vy)nalézání, nebolestivého blafování, volavého výskotničení a škálovaného prorouhávání. Někdy na nás zahrozí Tytyty, ale to je pouze záminkové, abychom přijali jeho škálované „proměňování vody ve víno“, při kterém tvdošíjně setrvává v polostálých a poloproměnlivých eskapádách, aby si mohl při koncertě dovolit veřejné beztížné, sotva slyšitelné miliskování a hubičkování s nástrojem za naprosté pozornosti publika. Od nové zádušnosti se dokáže v mžiku chvíle vyhoupnout do náhalnostního „jakobyorchestrálnění“, při němž mu na pódiu napomáhá tanečník Pierre Droulers, plného kočkování (vlastně „liškování“, viz titul Fox), prostorově prohlučovaného zbrklostničení, zmachrovaného zvichrování, repetující klinkavosti, šátrající prokluznosti, přidrzlé i zavelebené nebetyčnosti. Když k tomu přidáme promotávané lakoničtění, odfrkávané ždibkování a rozmáchlé doskonalování a nadnášení s „přibíjením“ tanečníkových skoků a dostaneme se až do pokojného zavirválnění Shambles, končícího vysokozdvižným závěrem, pověděli jsme si alespoň částečku toho, čím nás Lacy minutu od minuty překvapuje.

Lacy už vydal řádku sólových desek. Toto dvojCD ho však znovu odhaluje jako mistra, který nás k sobě připoutá a nepovolí, dokud si (se zájmem) nevyposlechneme nejen 78 minut a 7 vteřin trvání první desky, ale i těch 69 minut a 54 vteřin jejího dvojníka.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie