Z.K. Slabý Here & Here & Here; Fiorenzo Bodrato: Travelling Without Moving15. 12. 2014

Here & Here & Here

pfMENTUM (www.pfmentum.com)

Fiorenzo Bodrato: Travelling Without Moving

CMC Records (www.fiorenzobodrato.it)

 

Na letošním ročníku Alternativy Praha, mimochodem velice zajímavě připraveném a se spoustou nevšedních projektů, mne osobně nejvíce zaujala vystoupení japonskofrancouzského kvarteta Kaze, vedeného klavíristkou Satoko Fujii, a vokální eskapády amerických pokušitelek Laurie Amat a Anny Homler, samostatné i společné. Jestliže nová deska pfMENTUM, v pořadí 84. a nahraná počátkem letošního roku v los angeleském studiu Newzone, na titulní straně utajuje, kdo se skrývá za poněkud neobvyklým pojmenováním Here & Here & Here, dešifrujeme z jejího obsazení, že jde o samozřejmou symbiózu, složenou ze tří elementů: na jedné straně z trombonisty Michela Vlatkoviche (známého nejenom ze součinnosti s Vinnym Goliou, ale třeba i z kompaktu s Williamem Roperem Chobraty) a trumpetisty i křídlovkáře Jeffa Kaisera (kterého jsme mohli zaznamenat ze spolupráce s projektem Motor Totemist Guild), na straně druhé kontrabasisty Scotta Waltona (viz Cosmologic) a bubeníka a perkusisty Richa Westa (mohli jsme ho zastihnout s Richardem Hoadleyem), kteréžto seskupení korunuje právě Anna Holmer, proslulá svým léčitelsky zpěvným apatykářstvím. Tu známe hodně důvěrně ze společných desek s Pavlem Fajtem a Geertem Waegemanem (Corne de Vache, Macaronic Sines), ale i z jejích vlastních alb, jako je sonická geografie Do Ya Sa´ Di Do nebo House of Hands a rovněž z opusů se Sylvií Hallett The Many Moods of Bread and Shed a se Steuartem Kiebigem Kelpland Serenades.

Patnáct zastavení Tady a tady a tady v metráži od necelých dvou minut po téměř osm a půl, probíhá od samého vstupu v dobré, až rozverné náladě, ústřední linie jednotlivých čísel jsou obohacovány o nejrůznější zvukové piškuntálie, štěbetanky, cvrkotanky, výkvičnůstky, šumlovanky či zahalekanky, o kteréžto lemování a letmování se zasluhují i Homler a Vlatkovich navíc v podvojné roli perkusistů. Většinu skladeb charakterizuje pohádkově zapošitá nálada, ze které na vše strany trčí růžky hudební výstřelnosti a hračkování. Ústřední úlohu tu má pochopitelně Anna Homler, jejíž vílí, někdy sudičkový, jindy čarovný, vždy vemlouvavý hlas se pohybuje od naivkové bezelstnosti po kouzelničení a ztajemňování, je plný něhy, přítulnosti, mazlivosti, rozdivení, občas pospěšné zadrmolivosti, je sdělně pozdvihující i objímajícně vstřícný. Toto zaumně hlasové čarování probíhá na vlně zvukomalebné muziky, někdy přídatkové, ale tím více doprovodně účinné, jindy samostatné, kdy trubka a trombón vokál obkružují, nahrazují, dodatkují a neponechávají posluchače v klidu, protože (o)čarová(vá)ní zpěvu prolínají s nástrojovým doupnáním, ostřelkováváním, hloubáním, prošátráváním, pableskováním, profičováním, rozumbraděním, pokvilkováním, vytřepetáváním až po zamřenkování. Ani to ještě nevystihuje onu málokdy slýchanou odezvovost: tato průběžná oponentura dechů a bicích s vokalistkou nebo i mezi nimi navzájem není jen soupeřením, nýbrž i souzněním, všichni si vyhovují v bloudivosti i blouznivosti, perkuse přiškrcují rozlétavost, ale zároveň jednotlivé příběžíky (Oranger Tha Happines, Your Ark Is Waiting…) odoponovávají, střelhbitě odklepávají, jemňounce hřímavkují, všechny nástroje předtušně předzvěstují další spádnost, po vyčkávavé komíhavosti vzápětí přichvátá nové vyhrocování, z dočasného zesmutnění se všichni vysvlékají do nové pohodovosti. Zareagují i ve chvílích, kdy se hlas vyšvihne do nečekané výšky, nespadne z ní, nýbrž hapá, ale nedá si pokoj, zajančí a proklouzává, vbíhá do další nabízivosti (nikdy podbízivosti!). Nejde o dialogizování, tato nástrojová skupenství včetně hlasové linky probíhají v nedefinovaném pořadí, vynořují se, překřikují, intrádují (například v Salute), podeznívají, doznívají, někdy virvální, rozherničí, jindy dokonce rozbubnují „ticho“ (Thunderous Silence).

A když album v necelých sedmapadesáti minutách skončí, člověk má chuť vychutnat si je hned znovu od začátku. Což se nestává tak často.

Porovnáme-li nové album italského skladatele a kontrabasisty Fiorenza Bodrata Travelling Without Moving, nahrané začátkem června 2012 v A Funny House Studiu v Pino Toroinese a zmixované v březnu 2014, s předchozím Bartleby the Scrivener (2013 Evil Rabbit), zjišťujeme, že mnohé, co bylo o rabbitovské edici řečeno, platí i v souvislosti s tím současným opusem. Ale i neplatí, protože jeho autor, byť neměnil zásadně své hudební přístupy, v některých ohledech je zmnožil, zakcentoval i zvýraznil. Základním faktorem, který predestinuje pojetí jedenácti komprovizací, je fakt, že své spoluhráče nazývá zároveň „instantními spoluskladateli“, což svědčí o jejich podílu na celkovém znění, ale také zároveň vysvětluje proměnlivost uvnitř posloupného proznívání jednotlivých témat. Je tedy nutné, abychom se s nimi seznámili. Jsou to: Liudas Mockunas (sopránka a tenor), Andrea Buffa (altka a tenor), Gianpiero Malfatto (trombón), Beppe Caruso (nejen trombón, ale i tuba a mušle), Maurizio Brunod (kytara) a Nicola Stranieri (bicí). Navíc zcela neopakovatelné fluidum celkovému vyznění dodávají vokalisté Kholeho Mosala, Ciro Buttari, Sangeetha Anand a Guy Dorego, pocházející z různých končin světa (Mosala je například rodák z Cape Town, tmavé pleti, Anand je Indka, muzikoterapeut Buttari pochází z Palerma). Texty, které interpretují, mají nejrůznější předlohy (ze XIII. století, z roku 1692, 1726, 1767, 1882, 1949 i ze současnosti), patří k nim například výňatek z Gulliverových cest od Jonathana Swifta nebo drobné kompendium z Voltairových myšlenek. Vokály, oscilující mezi afrobluesovým pojetím, předůraznou předvádivostí s vypichováním jednotlivých slov, svěřovatelskou odvázaností i nostalgií, prodramatizovávaným vzrušením s takřka šamanskou exaltací a táborovým řečněním či velebníčkovským kazatelstvím, přivádějícím jak samotného interpreta, tak posluchače na pomezí tranzu, neprolínají celou náplní alba (jsou na šesti číslech ze zmíněných jedenácti), jsou však kořením, které dodává celku určitou nad-dimenzi. Ale hudba nezůstává příliš v závěsu za výřečností či dokonce výřevností vokálního projevu: promykává jej, podhoubovává, provirblovává, podžalostňovává, prodisharmonizovává, jak kdy, saxy a trombóny se do svých témat vřítí energicky i plašivě, rozmahačně i vymahačně, s odstávkou utlumení a zakoketování s líbivou melodií, šplounavostí a prokolébaností se vrací do uvytržení, plasticky promlácené bicími, celé hudební skupenství kolem vokálu protéká, prosténá se, prorušní, proholedbá. Místy se hudebníci prodírají tématem vybíjeně telegrafovaně či mísenkově propleteně, jindy se rozprostřou k bigbandové jazzovosti, ale s psychotickou vehemencí, rozkuráženě, ale zároveň zapletitostně, jeden přes druhého se domáhají vévodění, což ve výsledném souhrnu zahrne posluchače nejen střelhbitou sprškovitostí (Fro), ale i nástražným (znovu a jinak: až morseovkovým) chvatničením, vzpříčeným proskládáním nebo „šumařsky“ vyhledavačskou potichlostí, dopováním nadupané exekučnosti, jež předem „zabavuje“ výsledek. Většina skladeb je rozehrávána s matoucí matností, ale co nejdříve se rozdychtí znásobeným rytmem i výtržnickou hlučivostí, pletence dechových proberností jsou rozparáděny nátlakovou nátlučností bicích, což se – zřejmě následkem přejímání improvizační „taktovky“ - může v průběhu dějového vláknění několikrát proměnit, ale všechno až nepochopitelně váže dohromady, jeden hudebník přepouští melodické vévodění druhému a capká si chvíli v jeho stínu. Příklady: Trombónové klábosení a povídálkovské perlení nad smrštěním bicích, do něhož se vehementně vloží saxy, aniž původní sólování zruší (jako ve Fernao) jejich zavichrovávání, při němž by hudební teploměr dozajista naměřil horečku, ta však postupně opadává. Nebo opět trombónová zalíbivost a pokorná jímavost, až evergreenově tradiční a přechod partnerů k oprotikladným postupům novátorským. Sám Bodrato sice nestaví svou basu převážně příliš do popředí, ale jsou chvíle, kdy jí dopřeje prim za součinnosti kytary (Ship of Fools), celkově zůstává však spíše střídmá než poblázněná, a i když do děje zasáhne rasance kolegů, nepromění zásadněji svoji rozvažovatelnost. A tak celkové mísení jazzovosti, exotična, protichůdnosti, dramatizování a různorodého exaltování (podle nátury toho či onoho zpěváka), to vše činí z nejnovějšího Bodratova alba nezjednodušenou záležitost, kterou je třeba brát v úvahu.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie