Ivo Perelman / Karl Berger: Reverie
Leo Records (www.leorecords.com)
"Ivo Perelman je saxofon", napsal v doprovodném slovu k CD Reverie Ken Radnofsky. A Neil Tesser – pokolikáté už – rozebírá nové Perelmanovo album takřka do mrtě. Ani já nepíšu o tomto tenorsaxofonistovi poprvé, i když se z přehršlí jeho vydávaných desek (v naprosté většině na Leo Records) nevěnuji všem. Perelman si své postavení současného saxofonového kolosu vydobývá záměrně, s rozmyslem, usilovností, hudebním vabankováním i předvádivostí, ale málo platné: on už tím kolosem je. Přispívají k tomu i jeho dosavadní spoluhráči, napomáhající mu v excitaci, vzruchu a rozpádivosti. A právě z této – byť variovávané – už-ustálenosti se naprosto vymyká Zasnění (tak by znělo české pojmenování šestidílného kompaktu). Souvisí to zřejmě s volbou nezvyklého partnera: legendárního vibrafonisty, v tomto případě ovšem pianisty Karla Bergera, který je svou rozšafně lyrizující střídmostí zřetelným protikladem takového Matthewa Shippa, s nímž Perelman značnou část své produkce (byť většinou v triu) dosud spojoval. Vedle titulní skladby, která souběh šesti improvizací korunuje, jsou svědectvím meditativního přístupu i další (včetně názvů): Transcendence (což má totožný význam i u nás), Contemplation (Rozjímání), Pensiveness (Zádumčivost), Pursuance (Sledování), Placidity (Poklid). Což neznamená, že se saxofonista spokojí s jednotvárnou rovinou svého projevu: jeho tón je hebký i zachroumaný, chlácholivý i vyšinující, tanečně hravý i žvanivě burcující, bolestně nebolestínský, nářkumilovný, ale spíše postýskávající i nehořekově pozdvižný. Celkově je však ráz alba kontemplativní, vějířovitě rozvíravému tenoru synchronně přitakává klavír, po pasážích v naprosto harmonickém souznění dochází k vzájemnému pohrávání s odběžnými průmyky i s kaskádovitými halivkami či zaobrubovaným vyhudráváním a škálujícím úvozováním, vcelku však pozůstává zvolená rovina, vyhlédávání namísto vyhledávání, ve kterém sice občas přeskočí jiskra proměnlivostního zvratu, laškování či houžvičkování, setrvává však poklidná, konejšivá, uklidňující nálada, bzučivostně rozechvívaná včetně melodizujících křižovatek s naplněnými tajenkami, při nichž se posluchači tají dech. Sax samozřejmě vyhmatává hlubiny a výšiny zvolených témat i s tím související průklesty a uvíznutosti, „evropsky“ romantizující piano však jeho vzepjatosti doplňuje v symbiotickém spřežení, vynásobujícím vzájemné reakce, zaceluje návaznosti, zapošívá výzevnosti, jeho neburácivost má svoji vstřícnost ve střídmosti, stabilizující důraznost i v potichlosti. Tím oba hudebníci vybuzují dojem napjatého očekávání, zdráhavostního, nicméně přitakávavě zacíleného, prodýchaného, luzného, objímavého, sametného, zadíravého i výderného. Přes občasné zahecování či zažhavovací protýkání se oba nástroje vždy sejdou v obapolném chlácholení, zaplašujícím stres (což leckdy naléhavě potřebujeme), a v takové vstřícnosti se dohloubají až k závěrečnému dosnění.
Ivo Perelman nás svou Reverií přesvědčuje, že nemáme žádného hudebníka (a umělce) zaškatulkovávat předem. Je-li skutečně tvůrčí, vždycky znovu nás dokáže překvapit, odhalit někdy nečekanou stránku svého talentu.
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Skladatel, režisér, divadelní ředitel...
Jak je týrání zvukem pořád využíváno v nejrozmanitějších situacích a podobách.
Zpívají dnes komety jinak než před staletími?
„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom, nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
Hudba z filmů či volně související
Improvizace funguje především za účasti publika.
Bůh suď, nakolik je výsledek skutečně inspirovaný a nakolik je spíše přání otcem myšlenky.
„Via ino mortinta – dankas por ĉiuj momentoj komunaj.“
S Ivou Bittovou o chystaném koncertu.
Klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal zkrátka zraje jako víno.
Španělský absolutní konkretista na české značce.
Národní hymny a obtíže s jejich klasifikací.
Zajímavá díla, přístupy, strategie pro budoucnost, 2018.
Jak se slavila smrt Železné lady.
Spiritus agens celého dění, Martin Archer, nabízí zcela odlišné hokuspokusy, s jakými se hned tak jinde nesetkáme.
Přišel za mnou Jan Burian a říká, Katko, můžu se s vámi vyfotit?
Nejdříve se objevila díky nakladatelství Dauphin kniha básnířky Olgy Stehlíkové.
Videa, na nichž v přímém přenosu vzniká elektronická hudba.
Třeba je umění jedním z možných nástrojů jak vnořené, pod povrchem každodennosti ukryté děje zpřítomnit?
„Dělat něco, na co jsi hrdý je neuvěřitelný úspěch, ať už na to ostatní říkají cokoliv,“ říká Caroline Kennedy.
Potřetí, tentokrát v časově nejisté současnosti.
Rozhovor s vydavatelem ambientní hudby. Těšte se na pražský Showcase v rámci festivalu Spectaculare.
Srbská lidová hudba může znít středoevropskému uchu docela divoce, s nádechem orientu.
Pár písniček prezidentských, pochvalných i hanlivých.
Interview s Chrisem Cutlerem a Chrisem Bohnem
...a další perkuse a hračky s nejrůznějšími klaxony, šejkry, kravskými zvonci, darbukou, brim bramem, balakonem, balafonem a podobným harampádím.
Poslouchejte, jako byste pozorovali oblaka.
Natvrdo řečeno, knížka je ubíjející.
Nahrávka je uvozena mottem z Novalise: „Jsme blízcí probuzení, sníme-li, že sníme.“
Připomínka hudebního boje proti hospodářské krizi
Audiovizuální díla v Praze dosud neuvedená a autorův komentář navíc.
Poslední čtyři roky osobité tvorby čistě elektronické i ve spojení s vybranými hudebníky a performery.
Melancholií načichlé elektronické podklady pročištěných synťáků a syrových beatů.
Žena osahává celý tělo, je to komplexnější, muž to směřuje víc k jednomu bodu nebo rovnou k pointě?
Desetkrát zavilejší, dvacetkrát výbušnější, třicetkrát záludnější, hlučnější a drsnější.
Ve své roztříštěnosti dosahuje podivuhodné homogenity.
Soupis kompozic a projektů George Lewise po zlomovém roce 1993 je tak obsáhlý a kvalitativně vyvážený...
Někteří hudební maniaci se zkrátka hledají, až se najdou.
19. února tomu bude přesně deset let, co zemřel zakladatel punku v SSSR.
Tak se akustické klavírní trio mění bezmála v jazzrockovou úderku.
Boris Klepal zahajuje nový cyklus rozborů děl české soudobky.
Prokazuje velkou houževnatost vůči ztrátám způsobeným opakovaným poslechem.
Nejlepší je, když si v mezinárodním magazínu přečtu interview se zdejšími známými promotéry, jejichž estetický záběr končí někde u indie-rocku..
