Z.K. Slabý Achim Escher: an W. Lüdi; Vera Kappeler: O hett i flügel16. 6. 2014

Achim Escher: an W. Lüdi

Vera Kappeler: O hett i flügel

Veto Records (www.veto-records.ch)

 

Veto Records si po období střízlivěji laděných obalů vyhodilo z kopýtka: ambaláž k albu švýcarského saxofonisty Achima Eschera (1975) an W. Lüdi je řádně chaotická, potřeštěná, nepřehledná, reklamně cirkusácká. V chicagské dílně Sonnenzimmer zřejmě usoudili, že taková je i muzika, která posluchače očekává v přilehlých deseti improvizacích. A měli pravdu. Mats Gustaffson ji s neskrývaným entuziasmem v nabízivém textu nazývá surovou, nahou a brutální. Escher ji věnoval saxofonistovi, kterého nikdy nepoznal osobně, ale k němuž chová nezřízené sympatie: Werneru Lüdimu (1936 – 2000). Toho si můžeme zpřítomnit na deskách Petera Brötzmanna, Petera Kowalda, souboru Blauer Hirsch i dalších nebo na Intaktu (viz Ki z roku 1998). Jak si tak ten život s námi hraje, povzdechl si právě Brötzmann s názvem jednoho alba nad Lüdiho osudem. A hra nepřestává: Achim Escher nám nabízí predátorské altové a barytonové saxofony, zaplňující v jednolitém hrčivě rozvířeném a vyšinutostně rozkotávaném sledu s doupňácky výpustkovými vsuvkami celé sólové album; jeho výkřikové eskamotáže, střídající (menšinově) oplakánková zahudlání nebo flašinetové brebentěnky s (většinově) atakujícím rozběsňováním a vyzuřováním, připomínajícím výřevnostní řádění divočáka, se předvádějí v roztrhanostních i popojíždějících dimenzích od vypiskování přes škvrčení po rozharampádění. Saxofonista prostřídává nabídky rozkvilování, štěbetání, obhroublování, kvasivého bobtnání, zmatkového zaříkání, plného úštěpků, zadrhánek, rozhudek, vypuštěnek a zabouřenek, přechází do zahrčenek, bručenek, hudránek, jeho harcování je proderné, zářevné, hrncující. Klobouk dolů před tím, jak násilně své nástroje dokáže destruovat. A chápu i saxofonistu Gustafssona, že v doprovodném textu tuto výpršnou a výmračnou riskantnost, pronořovanou do závratna, zaobdivuje. Já ji považuji za nesmírně zajímavé předvádění „poslechněte si, co všechno svedu“. A přece dávám přednost albům, která mě vybízejí k poslechu spíše zastřešeně nad dílensky workshopovou uminutostí. Která mí sdělují něco navíc nad výmyčnostním, prořincujícím a výbušnicky proderným výlevněním. Per aspera ad astra, nikoli pouze per aspera.

Naprostým protikladem je dílko baselské klavíristky Very Kappeler (1974) O hett i flügel, shrnující „písňová témata“ skladatele Paula Burkharda (1911 – 1977). Burkhard je ve Švýcarsku populární: byl autorem hitů, operet, sakrálních skladeb i scénické hudby. Do světa pronikl jeho velehit O mein Papa, který tu samozřejmě figuruje rovněž, ovšem v pianistčině rozpreparovaném aranžmá, střídajícím melodickou kvazidůstojnost s rozevlátou rozvezeností, proškrcovanou kolovrátkováním, dodávajícím rozmarnostní předloze jistou z(a)tajemněnost. Kappeler sice i ostatních jedenáct zvolených písní přizpůsobuje ke svému obrazu, jejich melodie někde opentlovává, zmysteriózňuje, jinde prohlučeněji rozehrává a markantněji zpřízvučňuje, častým preparováním klavíru nebo strojkovým dotvářením je posouvá do zahalenostní zadumanosti, melodie však nakonec přes devalvující zbabylónštění (berte s rezervou) vždycky nakonec vykoukne a ovládne svůj terének. Napomáhá k tomu pianistčina precizní prstokladnost, minulostní patina i výběr témat, navozujících spíše atmosféru zasněnosti, toužení, ukolébávání. Doprovodný text se zmiňuje i o zhumorňování; to jsem však na albu Kéž bych měl křídla nezjistil. Shledávám tu pianistku spíše v roli zvážňující, rozpitvávající, rozdivňující, usilující o „povýšení“ hudby do rozvážnostňujícího vyznění. Zda tímto pojetím Vera Kappeler Burkharda poněkud nenivelizuje? To si netroufám rozhodnout, protože Burkhardova tvorba pro nás není zdaleka takovým pojmem jako pro Švýcary. Pouze pro mne z poslechu alba vyplývá jednolitější, prostocvičnější rovina přes všechny fígle preparování a odšifrovávání, nežli bych si při zpracovávání jakéhokoli hitmana představoval.

Takže dvě Veta, která se z dosavadního programu edice poněkud vymykají. Ale proč ne? Možná, že se jeho strůjci s tím větším potěšením vrátí k tady vetované pravověrnější zásadní linii sdělné jazzové improvizace.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie