Z.K. Slabý John Carter & Bobby Bradford: Tandem; Iskra 1903: South on the Northern9. 6. 2014

John Carter & Bobby Bradford: Tandem

Iskra 1903: South on the Northern

Emanem (www.emanemdisc.com)

 

Martin Davidson na svém Emanemu v poslední době téměř rezignoval na zkoumání současné situace v improvizujícím Londýně a (blízkém či dalekém) okolí, zato nepřestal vyhledávat freejazzové a volnoimprovizační skvosty z minulého století. K těm náleží Tandem klarinetisty Johna Cartera (1928 – 1991) a kornetisty Bobbyho Bradforda (1934), dvojalbum, sice původně vydané na Emanemu pod čísly 4011 a 4012, nyní však reedované v remasterované podobě jako Emanem 5204. Obsahuje (kupodivu v tomto časovém pořadí) nahrávky koncertů této americké dvojice ve Worcesteru z 30. dubna 1982 a v Los Angeles z 20. října 1979 – po osmi skladbách z těchto příležitostí v poměrně vyrovnané stopáži. Můžeme si vzpomenout například na Self Determination Music obou protagonistů na Flying Dutchmanovi (LP z roku 1970) s Buzzem Freemanem a Tomem Williamsonem nebo na Variations Carterova kvintetu z Moersu 1979 právě s Bradfordem, ale také s Jamesem Newtonem, Bobem Stewartem a Philipem Wilsonem, i na další společné styčné body, každopádně nyní reedovaný Tandem ve zperfektněné zvukové kvalitě patří k vrcholům jejich souhraní. Je to záznam vystoupení (zmiňuji se teď především o verzi z roku 1982), plného zvratů, rozbřeskujících zahrávanek, melodizující harampádnosti, neuspěchané blahobytnosti vzájemného za(s)líbení a ropotivého pře(d)hánění, přepínavého stratosférování i vyvřelinového těžišťování. Prohloubenostní soustředění obou hráčů nemá znatelné předěly, naopak se při plynulé návaznosti proplétají v přebírání vůdčí a doprovodné role, jejich cirklování je zaplněno přebíravými či rozbíravými přetahovánkami, smečnými burcovánkami, jsou křtěny prolínavou bezprostředností i bobtnající vzrušivostí. Nejde tu totiž o tajenku, kdo z koho, nýbrž o vzájemně provokující zaskočování a doplňování, zvýrazňující, zvýbušňující nebo obemykající dané téma. Tato závodivá pronásledovnost, plná dohadování, přemílání, zadírání, hudrání a brebentění se dobírá až excentrického výškování. Program byl prostřídán třemi sólovými exhibicemi; v případě Cartera jde o zádumčivé i vibrující hrdlení, vyštěbencovanou frapantnost i o vnitřní vrtohlavé rozdialogizování. Naproti tomu Bradford je místy rozvážlivě průsečný, více zkusmý, osočivě se opojující s rozdýchavostní utrhačností, pospěšně oznamovačný i zastavovačně repetující. Ve druhém případě, tedy v She (Woman), pak jeho sólo podmítavě dotvrzuje Carterův klarinet.

Starší exhibice, ve které byli Carter s Bradfordem předskokany Art Ensemble of Chicago, má v sobě zárodky toho všeho, o čem jsem se zmiňoval, jsou tu dokonce stejné kompozice s poněkud jinou časosběrností (například Tandem 1982 obnáší 11:55 minut,  Tandem 1979 čítá 12:34 minut), mám však dojem, že tu svoji roli sehrálo teprve vzájemné sbližování, a proto je přes totožnou hybnou dovádivost a utíkavou vyřídilkoviost jejich rozvernění přímočařejší, tingltanglování simultánější, akcentující souběžné momenty. Sóla si rovněž nezadají, Carter je tu možná ještě razantnější, divočivější, pištivý i zachroumaný a Bradford osamostnatněji zinterňující. Ale nelze poměřovat nepoměřovatelné: posun tří let je samozřejmě čitelný, návratnost ke klíčovým momentům skladeb neznamená mínus, kolotající rovina na úkor menší proskočnosti neznamená nic jiného nežli akcentování harcující potěšnosti či výřečné sbíravosti.

Tandémový souběh dvou koncertů z rozmezí sedmdesátých a osmdesátých let minulého století (tedy v době, kdy free jazz u nás skomíral na úbytě) nám tedy nezastaral, neustále zní s perfektní expanzívností a kontrastností i proměnlivostí, očarovává svou návaznostní nacházivostí, plnou ustavičného závdavkování i vrcholení. Nejde tedy pouze o archivní  dokumentaci, ani jenom o inspirující suverenitu, Tandem má i dnes svoji poslechovou plnohodnotu.

Jestliže Tandemem Martin Davidson evokuje v renovované podobě pozapomenuté záležitosti, pak dvojalbum South on the Northern britského velmistrovského tria Iskra 1903 v obsazení trombonista Paul Rutherford (1940 – 2007), houslista Philipp Wachsmann (1944) a kontrabasista Barry Guy (1947) je naprostým objevem. Z let 1988 a 1989 totiž zpřítomňuje koncerty v Balhamu a Claphamu právě za období, ze kterého nebyl dosud publikován žádný záznam -  mezi vydanými alby Chapter Two (1983) a Frankfurt 1991. Jde samozřejmě o druhou etapu působnosti souboru, kdy jednoho ze zakládajících členů, kytaristu Dereka Baileyho, nahradil právě Wachsmann, už tehdy, stejně jako Guy, flirtující i s elektronikou. Čtyři balhalmské a tři claphamské improvizace oscilují mezi téměř čtrnácti a více než dvaatřiceti minutami, což svědčí o faktu, že tito hudebníci nebyli žádní troškaři; když se jednou oddali triumvirátnímu kaskádování, nedohlédali jeho konec. Souvisí s tím, že jejich neortodoxní přístup nevytváří nějaké naplánované kompoziční dění, že jde většinou o skládanku různorodých zvukových položek, o puzzle zdánlivě do sebe nezapadajících útržků, kolísající samohybně mezi výbušnostním horlením a konejšivým rozvažováním. Z toho vyplývá neustálé rozčeřování hladiny rytmu i hlasitosti (oba póly se značným rozpětím), ať si pohrávají s meditováním, při němž hudba pouze prosakuje, nebo ať si zavýtržní v prohřmívajícím konfliktu. Rutherford svůj trombón rozehrává od lichotnůstek přes houkánky a vzrušenky až do napucánkovsky rozrušné střemhlavosti;  Guyova basa a Wachmannovy housle mu nevytvářejí pouze podhoubí, jak mohou, tak se prodírají do popředí, do smyčcové či brnkavé zatřeštěnosti nebo bručounského zabasování. Zdánlivě si vede každý svou, jako by o každou další pasáž licitovali, nicméně rozvrčovaný trombón, polichocenkované houslení a zabo(u)řivá basa při veškerém zkusmování a neroz(h)řešovaném trojč(l)ení do sebe kupodivu zapadají, vzájemně se přizpůsobují, uhýbají, dostávají se do do vyhloučených duelů či se zdietněně utěšují. Je to prostě Kámasutra neslýchaných poloh.

Každá z oněch sedmi improvizací (kromě Clapham Common Sun 1, charakterizované okoličnatě bohatým a srázným vstupem) začíná odkrýváním, otálením, odhalováním takřka z bodu nula, jako by se z dálavosti do jitřnosti teprve probírala, nicméně zkoumavé závojování či záchvějové tápání se záhy probírá k nášlapnostnímu poznenáhlení a po tomto zahřívacím kole se naplno rozjede do kreščendující výprsknosti a k brutálnějšímu zádrhelování. Vlastně i takové lapidární zjištění by mohlo být zjednodušující. Toto trojzvučné rozjezdování má neustálou měnlivost, je to putování přes zvukové mělčiny, pahrbky, souvrati, remízky, při němž pod nadhlavníkem společné duhy obskočnostně víří rujnost trombónu, vábení houslí i zemitost basy, všichni rozšumělostně rojnicují v bloudivostní probíravosti, v anabázní spádnosti či v překotivém vejtřaskování a přes překotné fortissimo zabrouzdávají do tápavých pomalítek, aby se po souběhu načasovaných utíkánek, vzdorně prozmítaných, opětovně rozřítili přes výmoly proměn i záměn. To vše je totiž nezaměnitelné, protože nic není načasováno, vše vyplývá z okamžité pohnutky, přeskakující jako jiskra z jednoho muzikanta na druhého za občasného elektronického začepýření. Z toho ustavičného střídání a proměňování nahoru dolů, hned oblačno, zataženo, hned slunečno, větrno, téměř nehnutno, by se mohla stát macha, jenomže tato trojice ví, jak si má počínat, kdy odkothurnovat vehementní náruživost, kdy si odskočit do úhybných pozic, kdy zavčasu obrátit styčnosti různohraní v jejich protiklad, co zavčasu zvukově proclít, kdy s čím zalomcovat, kdy podpořit pučení a kdy a kde včas zarazit výtřesnou drtivost, aby posluchač nepřestal vnímat nečekanostní propojování a užíval si je. Ale v tom právě jsou/byli všichni tři nejen mistři, vládnoucí svými nástroji, ale také diplomati, kteří vědí, jak je v té které situaci uplatnit. V tom zůstávají i jako jedinci jednoznačně klasikové svobodomyslné improvizace. A South on the Northern se plnoprávně řadí k dosud na Emanemu vydaným deskám  - Chapter One, Buzz Soundtrack, Goldsmiths a již zmíněným Chapter Two a Frakfurt 1991 a rovněž k eponymnímu albu Iskra 1903, které vyšlo na značce Maya.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie