Antonio Bertoni: ½ h(our) drama
Leo Records (www.leorecords.com)
Vyslechl jsem značný počet sólových alb, ve kterých dominoval kontrabas. Alb neobvyklých, obvyklých, překvapivých, obligátních, vyzývavých, vzrušivých. Měl jsem dojem, že už mě málokterý basista může udivit. Ale vždycky se najde někdo, kdo překvapí. Tentokrát je to Antonio Bertoni a jeho ½ h(our) drama, inspirované dílem Josepha Beuyse A One Hour Drama, (kon)centrovaným na filmovanou láhev. Tím asi podnět končí, aby se kontrabasnění rozevíralo do jiných, skutečně dramatizujících poloh. Bertoniho hraní je rozebíravé, hartusivé, soustředěné, drhnoucí, repetitivně obkruživé, přitom však nevýstřednické. Zdá se, jako by jeho energie neměla limity, jako by si nepotřeboval ani na zlomek vteřiny oddechnout. Jeho dobývačná rozvichřenost je vhlubovaná, nikoli jednorázově vhloubená. Bez spočinutí a se samozřejmou zjitřeností se handrkuje s basou a někdy jeho hra působí, jako by si vzal na povel celou kontrabasovou jednotku a zavelel jí na povel, přičemž jeho dobývání dalších kót je rozhroužené, rozburácené, rozbrouzdávané nebo rozbzučené jako roj sršňů, které právě vyrušil. Tato soubojovost s nástrojem, akcentující výhrůžnění i rozšafnění, rozbíhavé splašnění, úprkovost i smýčivost, odbržďování i zase zabržďování, drmotivé zrůzňování i vyříkavostní tumultování, nepůsobí nivelizovaně, i v tom nebetyčném hřmění vnímáme výbojky nuancí, zastíračky, zalamovačky, prorvy, průtažky, zašmodrchanostní výpustky, zahloubenky nebo rozkopánky.
Někdy kolem dvacáté minuty ustavičně se řítícího (prů)toku výdržnostního humpoláčnění dojde i k jistému meditativnímu oddemolování (dočasnému), ale v závěru pak kontrabasista přece jenom dochází do pozvolné odříkavosti i ke zvukovému zaslepování.
Výkon Bertoniho si skutečně zasluhuje uznání stejně jako jeho kuráž vrhnout se do řítících se peřejí hudby. Ale když uvažuju, zda bych si poslech tohoto alba chtěl co nejdříve zopakovat (jako se mi to u leckteré desky stává), musím se přiznat obdiv neobdiv, že nikoliv. Alespoň do té chvíle, nežli mě přepadne sebemrskačská nálada. Pak může toto basové drama zvící 36 minut a 41 vteřin zaúčinkovat.
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Skladatel, režisér, divadelní ředitel...
Jak je týrání zvukem pořád využíváno v nejrozmanitějších situacích a podobách.
Zpívají dnes komety jinak než před staletími?
„A keďže zjavne neviem čo s týmto životom, nespíšem manifest, a furt budem kokotom!“
Improvizace funguje především za účasti publika.
Bůh suď, nakolik je výsledek skutečně inspirovaný a nakolik je spíše přání otcem myšlenky.
Klarinetista a saxofonista Pavel Zlámal zkrátka zraje jako víno.
Spiritus agens celého dění, Martin Archer, nabízí zcela odlišné hokuspokusy, s jakými se hned tak jinde nesetkáme.
Přišel za mnou Jan Burian a říká, Katko, můžu se s vámi vyfotit?
Nejdříve se objevila díky nakladatelství Dauphin kniha básnířky Olgy Stehlíkové.
Videa, na nichž v přímém přenosu vzniká elektronická hudba.
Třeba je umění jedním z možných nástrojů jak vnořené, pod povrchem každodennosti ukryté děje zpřítomnit?
„Dělat něco, na co jsi hrdý je neuvěřitelný úspěch, ať už na to ostatní říkají cokoliv,“ říká Caroline Kennedy.
Rozhovor s vydavatelem ambientní hudby. Těšte se na pražský Showcase v rámci festivalu Spectaculare.
Srbská lidová hudba může znít středoevropskému uchu docela divoce, s nádechem orientu.
Nahrávka je uvozena mottem z Novalise: „Jsme blízcí probuzení, sníme-li, že sníme.“
Audiovizuální díla v Praze dosud neuvedená a autorův komentář navíc.
Poslední čtyři roky osobité tvorby čistě elektronické i ve spojení s vybranými hudebníky a performery.
Melancholií načichlé elektronické podklady pročištěných synťáků a syrových beatů.
Žena osahává celý tělo, je to komplexnější, muž to směřuje víc k jednomu bodu nebo rovnou k pointě?
Ve své roztříštěnosti dosahuje podivuhodné homogenity.
Někteří hudební maniaci se zkrátka hledají, až se najdou.
Tak se akustické klavírní trio mění bezmála v jazzrockovou úderku.
Prokazuje velkou houževnatost vůči ztrátám způsobeným opakovaným poslechem.