Matěj Kratochvíl Nick Hennies: Duets For Solo Snare Drum28. 10. 2013

Nick Hennies: Duets For Solo Snare Drum

Weighter (www.weighterrecordings.com)

 

Malý bubínek, virbl, šroťák – představitel dělnické třídy mezi bicími nástroji, udává rytmus pochodu, schytá ránu každou druhu dobu, ale jeho suchý, věcný zvuk, registrujeme spíš mimoděk, na rozdíl od fyzicky působícího basového bubnu nebo vše překrývajících činelů. A tento skromný nástroj se stává hlavním hrdinou na desce texaského bubeníka Nicka Henniese. Hennies má na kontě vedle vlastní skladatelské tvorby řádku nahrávek současných skladatelů evropských i amerických.

Nahrávka – první položka na Henniesově čerstvě založené vlastní značce – obsahuje tři kompozice a v každé z nich vstupuje bubínek do dialogu s kontrastním elementem. V One4 Johna Cage je to rozhovor s tichem. Je to jedna ze série „závorkových skladeb“, kdy skladatel udal časové rozmezí, v němž má jeden tón či zvuk zaznít, a interpret rozhoduje, zda toto rozmezí využije od začátku do konce, či si vystačí se zlomkem. Vzhledem k charakteru použitého nástroje není překvapivé, že slyšíme spoustu ticha prokládaného stručnými ťuky a škráby na blánu, ráfky i strany bubínku. Delší plochy zaplňuje šustění metliček. Poslech vyvolává pocit, jako když sedíte v nočním lese, občas někde praskne větvička, vítr rozšumí listí, zahouká sova. Je to poetické a zároveň trochu zneklidňující.

Druhá fáze si také pohrává s tichem, ale proti Cageově jemnosti staví agresivitu. Peter Ablinger ve skladbě Kleine Trommel und UKW-Rauschen (“Conceptio”) používá jako výchozí materiál hlasitý bílý šum z rádia, jemuž odpovídá víření bubínku. Lidský hudebník napodobuje ne-lidské signály techniky. Pasáže monotónního hluku jsou prokládány tichem, v němž posluchač napjatě čeká, kdy mu do uší zase uhodí rámus. Sekvence ticho-šum-šum s bubínkem je záměrně mechanicky opakovaná, jen tiché pauzy jsou různě dlouhé, což je hlavním zdrojem napětí v této pětiminutovce.

Třetí a nejdelší kus na desce, Henniesova vlastní Cast and Work je autorem popsána jako setkání bubínku s tóny, trefnější by, myslím, bylo popsat to jako jeho střet se sebou samým. Rychlým vířením měkkých paliček na bubínku bez strun se po chvíli podaří vyvolat iluzi hučící prodlevy. Jak minuty běží, zvuk bubínku se plynule přelaďuje a zároveň začne rezonance rozehrávat v uších a hlavách posluchačů hrátky se zvukovými iluzemi a vykouzlí nové témbry. Pro zachování dojmu doporučuji před úderem patnácté minuty poslech přerušit a vrátit se v minutě dvacáté. Skladatel jako by se zalekl jednolitosti plochy, kterou stvořil, vpustil do ní na pět minut smyčcové kvarteto, jež skřípáním na strunách vyvolává iluzi starého stroje. Pokud by takto zněla celá skladba, mohlo by to dávat smysl, tady se ale zbytečně naruší krásně vyklenutá vlna.

I s touto výtkou jde o parádní ilustraci, že i s malým bubínkem se dá rozehrát velké divadlo, pokud se dobře pracuje tichem, hlukem, kontinuitou i roztrhaností zvuku.

Náhled alba je zde: https://soundcloud.com/experimedia/nick-hennies-duets-for-solo

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie