Z.K. Slabý Spontaneous Music Ensemble: New Surfacing 1978 & 1992; Spontaneous Music Ensemble: Challenge (1966 – 1967); Lol Coxhill & Michel Doneda: Sitting on Your Stairs12. 8. 2013

Spontaneous Music Ensemble: New Surfacing 1978 & 1992

Spontaneous Music Ensemble: Challenge (1966 – 1967)

Lol Coxhill & Michel Doneda: Sitting on Your Stairs

Emanem (www.emanemdisc.com)

 

Spontaneous Music Ensemble založili v polovině šedesátých let minulého století John Stevens a Trevor Watts jako freejazzovou formaci, kterou prošla řada progresivních muzikantů. Měnilo se obsazení, počty hudebníků, stylové zaměření, zůstávala avantgardní neobvyklost. Můžeme se o tom přesvědčit na nespočtu alb, vydaných Martinem Davidsonem na Emanemu (ale vyšlých nejenom na této značce), můžeme k nim však připojit sólová Stevensova alba i další extravagance tohoto neúnavného experimentátora.

New Surfacing, obsahující záznam vystoupení v Newcastle-upon-Tyne 17. listopadu 1978 (původně vydaný na Emanemu v roce 2008) a londýnskou studiovou nahrávku z 18. srpna 1992 (původně vydanou na Konnexu roku 1994), zachycuje SME ve fázi podoby tria John Stevens (perkuse, kornet nebo minitrubka), Nigel Coombes (housle) a Roger Smith (kytara), jež se už vymanilo z free jazzu a veplulo do vod bezmezné improvizace. Nad stabilně udernými, bácivými, až fackovavými bicími s houkavými přípodotky trubky prosvítají housle, lákají, vévodí a povyskují, spolu s protipoložkovou kytarou odkrývají zašifrované plochy, jsou nazouvavě poletuchavé a rozvazivě rozsypávačské. Skutečně: především v Coombesovi tu virválista Stevens našel ideálního partnera, který s ním látá a vpichuje hudební různodění. Rabijátsky se vzrušující perkuse, provokující nejrůznějšími zapeklikátkami a výtržnůstkami, přesýpavou harampádivostí a vlamujícím se rapírováním s občasným výkřikem či zařehtáním trubky připomenou až vysypávaný valník, ale z něho se najednou vysmekne mámivá melodie houslí, přejde do pizzicatového vstřebávání, probrnká se do další fáze a znovu se rozhude. Zdálo by se, že se Smith v razancích kolegů poněkud ztrácí, ale existuje v podpodlaží, vyhmatává souvislosti a zvukově forforeskuje. Obě části Newcastle 78 nemíní uznávat kompoziční regule, probíhají od pocitu k pocitu, nahoru dolů, jsou plné nahodilých okamžiků a měnlivosti, nad zlomvazivým gruntováním perkusí se objevují zvukové průrvičky, vnořující se do punkvy plné haluznění.

Více než půlhodinové Complete Surfaces, starší o čtrnáct let, se jeví poněkud promyšleněji, v jádru však zůstává totožný přístup, jenom nástroje si bezprostředněji odpovídají ve větším souznění. Ale opět: Stevens překypuje výtlučkovskou harampádivostí a rozehřmívavou střemhlavostí, je časosběrný, a tudíž k nezastavení. Hamižné housle si povyprávějí s kytarou, chvílemi línavě zintimňují jurodivost celku, jindy si až do extáze hudou svou - navzdorně souběhu chameleonizujících souzvuků a odštěpnosti pukavců a výtluků rozkuráženého Stevense. A tak se trojice s umanutou zvukovou valorizací přeručkovává až do závěru.

K čemuž je třeba pouze dodat, že Davidson šel tentokrát ad fontes, tedy že se kvůli vylepšení zvuku vrátil k originálním páskům nahrávek.

S novým (letošním) vydáním Challenge se vracíme právě k free jazzové etapě SME, do let 1966 až 1967 (prvně – nikoli v této úplnosti – prezentované na Eyemark v roce 1966 a na Emanemu pak nabídnuté před dvanácti lety). Obsazení je mnohem bohatší; před námi defilují takoví luminaries, jako jsou Kenny Wheeler (křídlovka), Paul Rutherford (trombón). Trevor Watts (altka, sopránka), střídavě basisti Bruce Cale a Jeff Clyne a samozřejmě u bicí soupravy John Stevens. Nepředstavujme si, že pro svérázného individualistu Stevense znamenal free jazz předem naplánovaný styl; devět příspěvků (z toho 4 od Stevense, 3 od Wattse a 2 od Rutherforda) z března 1966 a z Little Theatre Clubu má sice značnou shodu, pokud jde o radostnou vehemenci, dynamickou hravost či pobízivou dobíjivost, ale jinak jsou z různorodého kadlubu nejen pokud jde o autorskou osobitost (Watts bývá přímočařejší, Rutherford zase uvážlivější), ale i pokud jde o rozvíjivé libostnění jednotlivých hráčů, když se překonávají navzájem. Stevensovy sólové exhibice jsou harašivé, cinkavé, uzemňující, povzbuzující, bubeník je však i v souhře téměř všudypřítomný (kromě vlastní skladby Little Red Head, kdy ho zastoupí ždímající Caleho kontrabas). Ale svoji freejazzovou legitimitu tady prokáže každý, ať už jde o melodické výtržnostnění (Club 66), o leporelovou poskládanost souhry beze švů či oslích můstků (Travelling Together) nebo o tobogánové projíždění s Clyneho obehrávající basou (End to a Beginning). I když může jít o holedbavé plužení s vlakovýmn rytmem, protkávaným úlevami a s čarováním dechů, v epicentru skladby Day of Reckoning je epičnost, každý ze zúčastněných má neustále o čem vypovídat, kde jeden dojíždí, bez pauzy naskočí druhý třeba do lahodné pasáže, která může vyústit smrští. Jde prostě i pro laiky o pohodově poslouchatelný free jazz bez eventuální freejazzové machy.

Ze zcela jiného soudku je patnáctiminutový Distant Little Soul, nahraný o rok později v obazení Trevor Watts (pikola, altka), Evan Parker (sopránka), Chris Cambridge (kontrabas) plus obvyklý Stevens. Pikola se sopránkou si popišťují nad drnčivým podhoubím rytmických nástrojů, vláčně a táhle „hudlaří“, což vnímám v pozitivním slova smyslu, vyfiknou si atmosférickou náladu – ano, jsme spíše v komorním ladění nežli v jazzu. Velice příjemný dodatek k albu. 

Obzvláště milý a blízký je mi kompakt duetů Lola Coxhilla a Michela Donedy se soprán saxofony, nazvaný Sitting on Your Stairs. Jde o záznam jednoho z posledních koncertů Lola Coxhilla (3. února 2011 na Les Instants Chavirés v Montreuil), který po delších zdravotních potížích 10. července 2012 zemřel. Coxhill, narozený 19. září 1932 v anglickém Portsmouthu, byl ryzí kumštýř, flirtující se svojí sopránkou ekvilibristicky na jakémkoli pomezí žánrů, a Doneda, rodák z frarncouzského Brive a ročník 1954, si nebyli sice blízcí věkově, zato se shodovali při úsilí po naprosté volnosti. Na albu právě pro tuto blízkost najdeme celou škálu rtuťovitého proměňování, poťouchlého zaměňování a fintivých prohloučení od vzdechů přes vrzukání a vyličování s přídechy až po melodizované rozparáďování, hecující laškování, rovrzávané střípkování, pročišťující vrkání i zahloubané vrtošení, že okamžitě kapitulujeme před tímto bezbřehým parýrováním v páru a vychutnáváme všechny nabídnuté zapeklinky, zavinutky, provokatěnky, zahloubanky, vrdlouhanky a dryjáčnistkůstky. Po prvním duetu nám saxofonisté nabídnou sóla, jež Doneda zvládne mihotavě protichle, s otrušíkovou durdivostí i zunkavou doupňavostí, a Coxhill se svou typickou balamutivou ždímavostí, s rojivým šalamouněním i zabřídavou zavroucněností. Ve zbylých třech duetech pak opětovně vycítíme pobratimské souběženectví, s jakým se výmykově obtěkávají, jiskřivé vehiklování, průdechové střečkování, pableskující úkradkování, lísavé kolísání, zavíjivé kačeření, žvanivé oponování, namlouvání, vemlouvání, horování. Od souvěreckých úštipků do rozkohoutěného rozletu, takový je diapazon tohoto šněrování kličkování, plného svištítek šidítek, kdy jeden podporuje i podtrhuje druhého. Jak doznal Gérard Rouy v doprovodném textu k tomuto albu: „jde o naprosto nekonvenční efektnost, pohybující se od delikátní konverzace až po ocelové ostří. Dva hudebníci na samém vrcholu svého umění.“ S čímž musím souhlasit.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie