Z.K. Slabý Jürg Wickihalder European Quartet feat. Irène Schweizer: Jump!17. 9. 2012

Jürg Wickihalder European Quartet feat. Irène Schweizer: Jump!

Intakt Records (www.intaktrec.ch)

 

Dva hudebníky může svést dohromady někdy i vztah k někomu třetímu; v případě švýcarských muzikantů – saxofonisty Jürga Wickihaldera a pianistky Irène Schweizer byl tímto pojítkem Thelonious Monk, kterého oba ctí. Někdejší koncerty dua v Zürichu a okolí, když se Wickihalder vrátil ze studií na Berklee College of Music (1992 až 1995), nebyly zapomenuty, po deskách A Feeling for Someone s pianistou Chrisem Wiesendangerem a Furioso s Overseas Quartetem (obě na Intaktu) vytvořil saxofonista European Quartet a oslovil vedle basisty Fabiana Gislera a bubeníka Michaela Grienera také ikonu švýcarské jazzové scény Irène Schweizer. Na předchozích albech i ještě před nimi ve skupině Omriho Ziegeleho Billiger Bauer osvědčil Wickihalder, že je fundovaný hráč (především na sopránku, ale i na altku), že dokáže prolnout minulostní inspirace (jedním z jeho favoritů byl a je Steve Lacy) s vlastním frázováním a s osobním vyhledáváním neprošlapaných cestiček. Spojení s Irène Schweizer na albu Jump! však dodalo jeho projevu i souhře celé čtveřice nové impulzy.

Hned vstupní Triple Rittberger Exercise nám představuje moderní hutný jazz, perfektně swingující (nezapomeňme, že Wickihalder nazval svoji partnerku „nejoblíbenější perkusistkou u klavíru“), připomínající v některých momentech bebopové hrátky Dizzyho Gillespieho. Saxofon se vemlouvá do přízně posluchačů, rytmika ho nadnáší, ale dokáže si v mezihrách poradit i bez jeho účasti, zvonivý klavír, cinkavé bicí i pulzující basa se valí střemhlav kupředu, pokřikující, zpívající i kvákající saxofon se vznáší nad ostatními nástroji, oprostí se od jejich doprovodu, předvádí se, koketuje s (imaginárním) publikem, než si ho spoluhráči zase přitáhnou na zem.

Wickihalder je uváděn jako autor všech pěti kompozic, avšak sám dokládá, že jeho předlohy zároveň obsahují pas do bezbřehé říše improvizace, takže výslednice je dvojdomá. Dvojdomé nebo spíše několikadomé jsou však i jeho skladby: ke každé z nich přistupuje z jiného úhlu a poskytuje tak svým kolegům i další šance, jak na ústřední témata zareagovat. Hned Red Light Jumping Friends (právem věnovaná Irene) ukazuje, co všechno zvládne Schweizer u klavíru: povídá si, žadoní, hopsá, bravurně přešlapuje, připravuje si půdu pro další takty, do čehož saxofon zaoponuje a vše pokračuje v houpavém rytmu, v polohádavém dialogu, přičemž se sax utrhuje, trumfuje se s klavírem, a když se připojí ostatní, dojde k tlačenici vzájemného dohadování, kulminující v závodním tempu. Je to obluzující nasazení, překypující, oscilující mezi rdousící ponorností a strojovým hučením, k němuž inklinuje zejména zahloubaná basa. Naopak jako pohlazení působí lyrický začátek opusu Last Jump, při kterém si sax povídá (důraz na si), kumštuje, plachtí, což bicí podtrhují a ostatní jakoby užasle sledují s ochranným podložím hudebního podmalování. I tady se záhy skladba rozjede jako dobře promazaný stroj v nekolísavém rytmu, dokud nevyvře, což však nepřipadne jako mus, nýbrž jako logický vývod, a změní se v široké rozklenutí. A další proměna: 6243D ohromí rujností, perlí, expresně uhání, nástroje se překřikují, přemlouvají, jsou jako ve vřícím kotli, avšak i tady se najde dostatek místa pro mudrující kontrabas nebo ponoukající saxofon. Závěrečné High Wire Dancer otevřou vysoké tóny jakoby shůry s kropítkem cinkání a duněním bicích, které svým velkým sólem vybudí ostatní do rozevláté opojnosti. Ačkoliv informace uvádí, že vše bylo natočeno ve studiu, dvojnásobný potlesk svědčí spíše o koncertní nahrávce, ten první po vykroužené pasáži s proměnami přípodotků jednotlivých nástrojů, kdy nad orientálním gejšlením sax bravurně zakumštuje, ten druhý poté, kdy se basa postupně vhlubovala do nory zahloubanosti, sledována špílcujícím saxofonem. Předzávěrečná vřava spěje do ukázněného vyvrcholení, které bicí nepřekotně ornamentalizují, a po několika zdánlivých zakončeních odezní i tato osmnáctiminutová extravagance.

Netuším, zda Wickihalder na albu Jump! vydal ze sebe všechno, co v sobě skrývá, nebo jestli má další skryté rezervy, zda ke spontánnímu projevu kvartetu napomohla především účast zkušené Irène Schweizer, každopádně si budu tohoto slibného skladatele a saxofonistu napříště hlídat. Třeba nás ještě překvapí.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie