Z.K. Slabý Sylvie Courvoisier – Mark Feldman Quartet: Hȏtel du Nord3. 9. 2012

Sylvie Courvoisier – Mark Feldman Quartet: Hȏtel du Nord

Intakt Records (www.intaktrec.ch)

 

Nenašli se náhodně a nedávno. Už v roce 1995 vystupovali na jazzovém setkání v Baden Badenu, ale těch příležitostí a styčných bodů byla celá řada. Oba natáčeli pro ECM, oba patřili ke kmenovým hudebníkům Johna Zorna (viz třeba album Malphas) a jeho Tzadiku – ona jako členka Mephisty, on  s albem Music for Violin Alone (1995), při nahrávce Masada String Tria, ale především Zornovy filmové hudby. Švýcarská klavíristka Sylvie Courvoisier, jejíž dráhu doprovází pravidelná součinnost s Intaktem - například Deux Pianos s Jacquesem Demierrem (2000), Passagio se Susie Ibarrou a Joëlle Léandre (2002) nebo Abaton s Feldmanem a s Erikem Friedlanderem (2003), náleží k hudebnicím, které si vydobyly značné renomé v celosvětovém měřítku. Což o americkém houslistovi Marku Feldmanovi platí snad dvojnásob. Jeho role na albech Johna Abercrombieho, Muhala Richarda Abramse, Uriho Caina, Dava Douglase, souboru Arcado a mnoha dalších je více než nezanedbatelná. V roce 2010 vyšly této dvojici hned dvě nahrávky, kolekce duetů Oblivia (Tzadik) a první album jejich kvartetu s kontrabasistou Thomasem Morganem a bubeníkem Gerrym Hemingwayem, tedy s muzikanty rovněž s obsáhlým součtem vlastních akcí, nazvané To Fly to Steal (též Intakt, obě desky recenzovány v HV 4/2010). Následovalo evropské turné, jež ze čtveřice vytvořilo homogenní celek a tomu odpovídá Hȏtel du Nord.

Je rozděleno do dvou částí: po dvou kompozicích od Courvoisier a Feldmana a tři improvizace všech zúčastněných. Jakkoli je na obou protagonistech patrná manželská telepatie i v těch nejnepatrnějších hudebních kontaktech (vzali se v Las Vegas roku 2000), jejich skladatelské niveau se přece jenom značně liší. Feldman bytuje spíše mezi jazzem a komorní hudbou, vzájemná vstupování jednotlivých hráčů rozšifrovávají uvážlivě líbezné, nosně hebké melodie, které housle tzadikově rozezpívávají nebo pizzicatově komentují, Couvoisier je zahalenější, tajemnější, nervnější, přičemž střídá třepotavé přehršle tónů i vyťukávané monotóny na preparovaném klavíru i na jeho vnitřních strunách, prostřídává tempo a hlasitost, meditativnost a ráznost, zdevalvované zvuky-nezvuky a její přelétavé vhroužení do tématu můžeme nazvat (o)kouzlením. V obou případech Feldman ovládá pole jak se smyčcem až do stratosférických výšek, klavír jeho vznícenost podtrhuje i atakuje, basa rozvážně přitakává a přihazuje i svůj samostatnější podíl na celkovém efektu, bicí koření celek jemně a ostýchavě, ale dokáží v pravou chvíli situaci vykulminovat, jemně zaburácet a prosadit se i sólově. Dvě z improvizací (Little Mortise a Gowanus) se přiklánějí více k pokusnictví, hráči využívají své nástroje i k neobvyklým ruchům, jak je občas znásilní a zdeformují jejich projev, odmelodizované šátrání, prodíravé harašení, výtržnostní odmršťování zvuků a vrhcáby souzvuků jsou vhrouženy do nitra (i klavíru), přičemž je patrné perfektní technické vybavení všech zúčastněných, neboť nejde o nahodilé přemílání promílání, nýbrž o hledání nových souvztažností. Z toho se (ale jen) poněkud vymyká Inceptions, předvádivě dovádivá, dmýchavě rozbíhavá, v níž všichni chtějí posluchače uhranout využíváním virtuózních pasusů a dostávají se tak do značného ajfru.

Je víc než patrné, že odstup od prvního alba kvartetu i zkušenost koncertování v tomto mezidobí vykonala své. Je to album, kde najdete obojí: vyzrálost i soustředivé průzkumnictví. A takové rozpětí nenacházíme příliš často.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Fotogalerie